Ranní ptáče dál doskáče?

Kdybychom byli bývali ptáky, tak bychom ráno skákali, ale že jimi nejsme, skákati nebudem. To bychom potom byli pěkní ptáci.
Připusťme tedy, že bychom vstávali tak brzy, jak praví toto rčení. Pomohlo by to čemu? Jen dříve bychom se unavili a než noc by nastala, vysíleni bychom padali do svých loží. Silný byl by ten, kdo přispal by si a v době, kdy všichni by již leželi, on stal by se pánem a moh´ užívati svobody a prázdných ulic bez lidu, jenž by obtěžoval. A poté, když všichni by vstávali, on uleh´ by do měkkých duchen, jež skryly by jeho sladce znavené tělo. Tak nesetkal by se již nikdy s těmi, s nimiž viděti se nechtěl. S nikým by se nesetkal, nikdo nekřížil by mu cesty života, který se nyní svobodným stal. Jen svou cestou moh´ by jíti, bez ovlivnění jinými pocestnými, kteří zatěžovali by jeho mysl. A jen s těmi stýkati by se moh´, kteří, jako on, pluli by nocí. Vlk s vlky chodil by na měsíc výti.
Tedy každý sám ať si určí, jak vstávati chtěl by, neboť život jen jeden je a být v něm do něčeho nucen smutné by bylo... smutné jest.