Jen TY sám.

Nic neříkající odpovědi jsou supů napadení vhodné a bez potrestání.
Myšlenky jsou nakaženy chaosem, a ona múza nabádající k nádrži plného bahna.
Pochodně uhasínající jedna po druhé, stejně tak, jako mé ambice. Záchranné lano je v nedohlednu a neúprosná únava převládá, i po stoletém spánku, bez rozdílu.
Bezmoc, ach ta černá díra, přebírá vedení s vítěznou grimasou na tváři, zjizvenou dlouhými boji na život a smrt.
Poslední záškuby naděje, projíždí mými svaly jako slabé elektrické výboje.
Zauzlené lano leží nehybně opodál, bez jediného náznaku života.
Zoufám. Zoufám si hlasitě jako malé dítě, které připravili o kohouta.
Už mi není pomoci, vzdychám si nahlas.
Ticho vštěpuje poslední záchvěv šumu do mého sluchového ústrojí.
K mému překvapení, ony výboje ve svalech nabírají na síle i frekvenci. Ruka napřahujíc svou pomoc, směrem k mému soužení, mě vytahuje z díry, pomalu ale jistě.

Je to ruka uvědomění a schopnost sebelásky.

Je to ruka má.