BRADAVICE MUSÍ VEN

BRADAVICE MUSÍ VEN

 

 

Historie, kterou vám chci vyprávět, bude snad nezasvěceným připadat jako neskutečná či jakoby pocházející z jiné části světa. Někdo si naopak možná řekne, že to je příběh všední, a podiví se autorovi, proč jej zaznamenal. Přiznám se vám, že já patřím k té dříve uvedené skupině.

 

Ale nyní k věci. Před časem mi vyrostla na levém chodidle taková malá nevinně vyhlížející bradavice. Nevěnoval jsem jí zpočátku pozornost, ale ona každá, třeba jen malá bradavice, ať vyroste kdekoli, začne časem dělat neplechu, pokud si jí nikdo nevšímá.

 

A tak, když mi chůze začala dělat potíže, jsem si řekl: „Zajdeš k lékaři, tam ti tu mršku během dopoledne odstraní a budeš mít zase klid.“

 

To jsem ovšem ještě netušil, jak předčasný je můj optimismus. Když jsem totiž počátkem prosince navštívil ordinaci, bylo mi sděleno, že podobné zákroky se provádějí jen v pondělí a ať se prý přijdu objednat v polovině ledna. Ale jelikož jsem poměrně normálně  uvažující člověk, laicky jsem se zeptal: „A nemohli byste mě objednat již dnes?“

 

„Kdyby to šlo, tak bych to asi udělala!“, zněla příkrá odpověď sestry.

 

Mně to ale připadalo stále nějak nepochopitelné, a tak se sestra nakonec uvolila překonávat údajně nepřekonatelné. Když mě objednala na půli ledna, ocenil jsem její obětavost a s poděkováním odešel.

 

Vánoce jsem prožil, jak se říká, v klidu a míru a v polovině ledna jsem se opět vydal do zmíněné ordinace. Tentokrát mě můj nezdolný optimismus přešel již v kartotéce, když jsem se dozvěděl, že na oddělení, kam mám namířeno, se právě maluje. Ale abych to šel prý zkusit, když už jsem objednaný.

 

Ještě se nemalovalo. Ale protože se právě chystali vyklízet ordinaci, byl jsem přeobjednán o čtrnáct dnů později. Mé okolí bylo již připraveno na mou předpokládanou čtrnáctidenní nepohyblivost, avšak když mě spolužáci a kamarádi viděli čile napadajícího na levou nohu, nicméně přeci jen v pohybu, nešetřili chválou na vymoženosti naší lékařské vědy. Nechtěl jsem jim kazit radost, a tak jsem se jen skromně těšil na den, kdy mi nezdolnou a stále se zvětšující bradavici nakonec doopravdy vyoperují.

 

Konečně i tento vytoužený den, v mých představách pro bradavici již poslední (jaká naivita?!), nadešel. Po delším čekání jsem se dostal na řadu a vyvolal jsem svou přítomností v ordinaci oboustranný údiv. Lékař se sestrou se divili, že jsem objednaný na dnešek, můj údiv naopak pramenil z toho, že ani teď se své dobře prosperující příživnice na levém chodidle nezbavím, neboť malování zanechalo zřejmě hluboké stopy na pravidelném chodu zdravotnického zařízení. Zmohl jsem se jen na prostoduché konstatování: „Ale pane doktore, vždyť jsem tu už potřetí…“

 

„A kdybyste měl přijít třeba desetkrát…“, zněla vtipná odpověď lékaře a jeho tváří pohrával lehký ironický úsměv.

 

Inu, humor je kořením života. Až se mi podaří docílit desáté návštěvy, snad mě zapíší v Londýně do knihy rekordů. Mám však obavy, aby se tam místo mě nedostal spíš personál zmíněného zdravotnického zařízení.

 

Přesto se však stále nevzdávám ani své svůdně představy, že se bradavice jednoho krásného dne zbavím. Myslím si totiž, že každá bradavice, třeba jen malá, ať vyroste kdekoli, musí být dříve či později odstraněna.

 

 

 

Praha, 27.1.1975

 

 

Dovětek:

 

Zkuste chodit několik měsíců tak, abyste přitom nedošlápli na patu své levé nohy, protože jinak vás to pokaždé bolestivě zabolí. A pak si možná budete umět představit, proč a v jakém rozpoložení jsem tento fejeton psal, když si se mnou na poliklinice pro vysokoškoláky ve Spálené ulici kdysi pohrávali jako kočka s myší a já nevěděl co dělat, abych mohl opět normálně a nebolestivě chodit. Fejeton jsem tedy poslal do tehdy nejčtenějších a nejvlivnějších novin -  Rudého práva. Jeho redakce ho však samozřejmě nezveřejnila, ale přeposlala k vyřízení rovnou na dotčenou polikliniku. Faktem je, že při další návštěvě jsem se už zákroku konečně dočkal, nicméně dotyčný chirurg se mi za můj nerozvážný literární pokus pomstil tím, že mi vrazil s doslova sadistickým gustem umrtvovací injekci přímo doprostřed bradavice před jejím vyříznutím – podobnou bolest bych už nikdy zažít nechtěl. Zda jsem si však z toho vzal nějaké poučení, to ani dnes posoudit neumím…  :-))

 

https://www.youtube.com/watch?v=9rioCq5fHpc