O mém stolním systému

Prázdniny jsou za námi a já jsem, jakožto spoluautor Ústavních listů, přemýšlel, jakou záležitost z mého studentského života vám přiblížím. Volba padla na stůl, respektive na šuflátka, v kterých uchovávám všechno možné. (Chtěl jsem sice začít psát smysluplnější článek, ale nemohl jsem najít sešit na své literární pokusy. Tuším, že to má na svědomí organismus, jenž se vyvinul z bakterií v druhé zásuvce, a asi ho nadchly články provázané s jídly z naší jídelny.)
Promyšlený systém zahrnuje celkem 4 položky. Nejvýše je umístěn pohotovostní prostor. Tam směřuji předměty, které musí být po ruce nebo ty, které jsem nestihl vecpat do spodních šuflat. Například teď tam mám cukr v pytlíčcích, jídelní hůlky, blok, deodorant (taky nevím, co tam dělá), učebnici latiny (moje jediná obalená učebnice, takže chci, aby byla vidět) a spoustu věcí z minulých časů, jež se z důvodu postihu za nepovolený archeologický průzkum bojím odkrýt z podvrstvy novějších „hraček“.
První zásuvka je pro mě nejdůležitější. Důmyslný bezpečnostní systém způsobí, že kdokoliv by chtěl cokoliv najít právě v tomto prostoru, neměl by nejmenší šanci. Často neprojdu bezpečnostní prověrkou ani já. Někdo nazývá nepořádek „organizovaným“ chaosem, já už jsem dospěl (to není konec věty) do stavu neorganizovaného chaosu a věřte, že to není slabé slovo. Když se mi za pomocí páčidla podaří dostat se dovnitř, vyskočí dvě třetiny předmětů na koberec. Zásadně používám tzv. fulltextové vyhledávání, což v praxi znamená přehrabat oběma rukama všechny relikvie a čekat, zda se neobjeví ta hledaná. Kde jsou ty doby, kdy každá věc měla v mém stole své místo? Na druhou stranu, když potřebuji archivovat jakoukoliv stvrzenku, doklad, dárek – přáníčko, trsátko, brčko (už si nepamatuji, odkud ho mám, příště si to na něj musím napsat), párátko ve tvaru šavličky (zdravím bývalého majitele), kytičky z květinového dne, přívěsky (těch tam je docela dost), pramínky vlasů (stejně mi zase vyrostou :-) ), malý míček, prasklou pojistnou matici na náboj z kola, universální klíč, kuklu na motorku, nůžky na bonsaje, USB kabel, sluchátka, fotky naší třídy, náramek Never give up, prázdný balíček od orbitek a spoustu dalších neidentifikovatelných více či méně mně známých předmětů (jak jistě vidíte, je to hromada velmi podstatných věcí), které mají co do činění s mou osobou, tak musí projít právě tímto meziskladem. Vzhledem k omezené kapacitě je nutné jednou za rok většinu předmětů zlikvidovat. (Funguje tu též v menší míře automatické uvolňování kapacity – při otevření již hodně naplněného šuflete nadbytečné předměty zapadnou dozadu). Ty podstatné – záruční listy (často bývají v nepříliš pěkné formě známé jako „mastnej papír vod sekaný“) se uloží do klidu v třetím šupleti (viz níže). Méně důležité předměty, které si chci ponechat, srovnám do krabice a putují pod skříň, ale, jak již tušíte, většina předmětů po roce neprojde selekční prohlídkou, to znamená, že jsem již zapomněl, jakou pro mne měly hodnotu, častěji co to vlastně vůbec je?, a skončí v koši. Ale za rok je skládka zase na světě...
Druhá zásuvka kdysi sloužila k ukládání školních pomůcek, ale, vzhledem k mému vývoji ve způsobu učení, je teď určena ke skladování knížek z knihovny. V současné době se tam nachází Pátá hora od Paula Coelha, Skorkoviny od Janovy a další. Taktéž tam mám volné papíry k použití na menší literární pokusy. Měl se tam nacházet i již zmiňovaný sešit. Je to můj neuklizenější šuplík!
V třetí zásuvce je můj soukromý archiv. Od dokladů a nějakých smluv přes památník, žákovské knížky, po staré hokejové kartičky...
Jak jsem již psal, jednou za rok se celá koncepce mého stolství uklidí, urovná, abych mohl ještě týž den začít vrstvit další nezbytné pamětihodnosti. Existuje ještě lepší řešení. Vymyslel ho, jak jinak, jeden z redaktorů Úl (bývalý majitel šavličky-párátka). Spočívá v koupení nového stolu, aniž by se člověk jakkoliv snažil zachránit obsah toho minulého a přemístit ho. A už začíná vrstvit znovu a do čistého prostoru…