Pane, chci být dobrý fanoušek. Musím dát někomu do držky?

               Tento týden ve středu, jsem cestou z práce domů zamířil do jednoho německého, modro-žlutého supermarketu. Vždycky to tak dělávám, abych si zde zakoupil malou plechovku limonády na následnou, vyčerpávající, zhruba deseti minutovou cestu domů. Personál zmíněného supermarketu, (je to Lidl, ale reklamu mu nedělám) už mě dobře zná a tak zde vedle peněz utratím i pár milých slov s prodavačkami. Ještě než jsem se ale onu středu dostal dovnitř, potkal jsem před obchodem jednu svoji kamarádku. Dali jsme se do řeči, probírali její trable a zrovna ve chvíli, kdy jsem se jí chystal dát nejlepší radu jejího života, mi začal vibrovat telefon. Na displeji svítilo jméno mého nejlepšího kamaráda. Telefon jsem vrátil do kapsy, aby se vyzvonil s tím, že zavolám ihned, jak se rozloučím se slečnou. Na tu perfektní radu už jsem si ale nevzpomněl, takže jsme prohodili ještě pár zdvořilostních frází, abychom se následně rozloučili.          

                Jak jsem si slíbil, tak volám. „Nazdar Romík,“ povídám já. „Čus Mitchík,“ ozve se z toho druhého telefonu. Tímto si odbýváme naší telefonickou rutinu. „Cos dělal, žes to nebral?“ Zajímá se Romík. Co jsem měl svému nejlepšímu kamarádovi říct? Pravdu? Nevzal jsem ti mobil, páč jsem se vybavoval se slečnou? Samozřejmě, že jsem mu řekl pravdu, neboť nejlepší kamarádi si v cestě nestojí, jde-li o ženy. Romík mě v ten den zve na zítřejší hokejový zápas. Je to sice jen přátelské, přípravné utkání, nicméně do našeho hokejového svatostánku přijedou naši odvěcí rivalové…

                Ve čtvrtek se scházíme v 17:00 hodin u prodejny knih, což je náš obvyklý meeting point. Slunce na obloze nepříjemně smaží a mě trochu pobaví myšlenka, že v takové výhni jdeme na hokej, jednoznačně zimní sport. Cesta ke stadionu nám dobře utíká. Konverzujeme o životě, práci i o těch všedních blbostech, jež máme všichni tak rádi, neboť nám zcela nevšedním způsobem přinášejí do života radost a smích. „Jsem zvědavej na fanoušky… (jméno klubu si vyberte dle libosti). To jsou hrozní… (doplňte svou oblíbenou nadávku). Vždycky jenom provokujou. Jsem zvědavej, jestli se zas budou prát.“ Dokončí Romík svou úvahu. Za mě jdeme na obyčejné přípravné utkání. S optimismem v hlase podceňuji bojovného ducha druhého tábora fanoušků. „Klidníme vášně“, odpovídám. Bylo by asi dobré zmínit, jak moc velký fanoušek všech sportů Romík je. Na sportovní klání se chodí bavit, popřípadě si vsadí na výsledek. Sám se několika sportům věnuje a ještě více jich aktivně sleduje. Tak například se jednou vypravil na můj basketbalový zápas a poté se mnou hodiny rozebíral všechny mé zápasové úspěchy a neúspěchy, jako bych snad byl profesionál a nejen hráč studentského basketbalu.

                Stadion bouřil a burácel velmi slušně, na to, že se zde hrálo teprve přípravné utkání. Hokej sice nepatří do portfolia mých nejoblíbenějších sportů, i tak jsem si zápas užíval. Bylo fajn u toho být se svým nejlepším kamarádem, zvedat ruce nad hlavu do prázdných gest po každé spálené šanci anebo naopak z plna hrdla řvát góóól.  Sport má tuhle vlastnost. Dokáže vás strhnout do víru intenzivních emocí. Bohužel se brzy ukázalo, jak velkou měl Romík pravdu, když mluvil o fanoušcích soupeře. Chápu, že se jim průběh zápasu příliš nelíbil, vždyť právě jejich tým dostával od toho našeho pěknou čočku. Ovšem o to víc by snad měli fandit ne? Bohužel jejich pokřikování typu: a bij a bij ho do hlavy, za fandění opravdu nepovažuji. O to sladší ale nakonec naše výhra byla.

                Opouštěli jsme stadion, nadšení z výhry. Romík s doutníčkem, já s cigaretou, povídáme si o tom, že to byl hezký zápas, ve kterém padlo dost gólů. Na krku nám visí klubové šály, (správně i v tom horku, neb jsme prostě srdcaři), jež jsou, jak se později ukáže červeným hadrem na fanoušky soupeře. Pár kroků za námi kráčí trojice „nepřátelských“ fandů. Záměrně tak, abychom je slyšeli pouští se do pozápasové kritiky. Padají slova jako debilové, idioti a tak dále. Víte, nemusíte vystudovat psychologii ani psát dizertační práci na téma „behaviorizmus sportovního fanouška“, aby vám celkem rychle došlo, že ti tři nás chtěli prostě vytočit. Pak mě pobaví jedna jejich věta, jež pronese zjevně ten největší drsňák z jejich trojice. „Hej kámo, ten sráč jak tam na mě přes celou halu řval, mi to do očí říct nepřijde.“  Nevím, teď jen hádám ovšem slyšet něco, co na vás při zápase křičí někdo jiní, stojíc na opačné straně haly, kde haleká dalších více než dva tisíce lidí, to chce sluch superhrdiny. Nám ovšem stačil sluch standartní, protože další hloupé a provokativní keci těch tří ultras, bylo možné jen ignorovat. V Romíkovi se vařila krev a tak mu povídám: „Klid kamaráde…“ A pak je zase zaslechnu. „No tak místní maj radost, že vyhráli přípravnej zápas.“ Řekne ten s tím ostro sluchem. Teď už to nevydržím já. Otočím se k nim. „Tak to je jasné věc, že máme radost.“ Pronesu jejich směrem a dost si dávám záležet na tom, aby v tónu mého hlasu zazněla velká porce opovržení. V okamžiku jsem připraven vzpomenout na své boxerské tréninky a před obličej, si v případě potřeby poskládat dvojitý kryt (dvojitý kryt – boxerská technika sloužící ke zvládnutí značného množství příchozích ran -  poznámka autora), abych dovedl čelit kanonádě urážek a výsměchu, jež jsem od trojice očekával. Všichni tři ale náhle zmlkli. Bojovná nálada z jejich srdcí vyprchala stejně, jako bublinky z nezavřené koly. „Tak… Tak se mějte“, vykoktá ze sebe ten nejodvážnější z nich. Rád bych podotknul, že nejsem žádný ranař. Jistě, dostal jsem do vínku jakous takous výšku, jenže má ramena určitě nezastíní východ slunce, ani můj pupík už není tou železobetonovou stěnou, jakou snad kdysi býval. S Romíkem jsme se tomu od srdce zasmáli. Ani jeden z nás totiž nepochopil, jaký smysl tahle zbytečně vtipná provokace měla. Mám rád humor a lidi, kteří oplývají smyslem pro vtip. Cením si těch, co dovedou vtip rozdávat ale také přijímat. Je tu ale rozdíl mezi vtipnou glosou a urážkou, je tu rozdíl mezi humornou vsuvkou a provokací.

                Vám všem, chystajícím se navštívit nějaké to sportovní klání tak jen ze srdce přeji klidné a ničím nerušené fandění.  Vždycky prosím myslete na to, že ať už sledujete sebe vyhrocenější zápas (závod) stále je to „jen“ sport a ten by nám měl přinášet radost, nikoli modřiny, podlitiny, ostudu ani trestní oznámení.