Puberta a vztah k rodičům.

Není to tak dávno, co jsem se dušovala maminku hanlivým slovem nepojmenovat. Bylo pro mě nepochopitelné a opovržení hodné, když jsem pozorujíc starší dítka slýchávala sprostá slova na adresu vystresovaných, vzteky rudých rodičů a následné mlaskání pohlavků. Tehdy mi bylo asi šest, možná ještě méně.
Jenže už mi dávno není šest let. Přibylo pár vlasů, zubů, centimetrů do šířky i do výšky a slovní zásoba se prudce a nekontrolovatelně rozvinula, samozřejmě mimo jiné i o slova, která se nehodí ani psát. Hlavní krizové období již snad pominulo, ale muselo dát nejednomu z mého okolí pořádně zabrat. Začal se projevovat jak můj temperament a touha mít pravdu, tak i pocit nespravedlnosti: Mamka má raději sestru, víc mi nadává, pořád na mě bezdůvodně křičí, pořád mi něco zakazuje, má mě za malou holku, nikam mě nepustí...
Otevřeně přiznávám, že nad mamkou vyházenými šuplíky padlo nejedno sprosté slovo. Asi mi dodávalo pocit za dosti učinění. Pokud právě procházíte stejným obdobím, mám pro vás radu, jak ho přežít: Nadávejte, ulevíte si. Ale NIKDY ne nahlas. Vyházené šuplíky by mohla následovat skříň...