"Anděl" v bílém

Tento článek byl původně napsán pro Mladou frontu Dnes,Noviny se asi bály ho otisknout,tak si ho přečtěte alespoň na internetu a pokud Vás zaujme, napište zda máte na naší paní ministryni shodný nebo podobný názor. Děkuji.
Nejsem žádný spisovatel ani novinář a nikdy jsem do novin nepsal. Ale vystoupení ministryně D. Stehlíkové k otázce vystěhování neplatičů ve Vsetíně mě donutilo uchopit tužku do ruky a psát. Myslím, že by mohlo zaujmout další čtenáře. Předem se omlouvám za možné pravopisné Chyby, ale opravdu nejsem spisovatel!
Nikdy jsem nebyl VIP pacient.
Paní doktorka D. Stehlíková mě léčila několik let pro vleklé deprese. Její pověst v Chomutově byla z počátku vynikající a já se do jejích rukou svěřil s plnou důvěrou.
Od první návštěvy mě zarazilo dlouhé čekání. Byl jsem objednán na 9 hodinu, ale lékařka mě nepřijala někdy po dvou, někdy i třech hodinách čekání.
Až při bližším sledování mi bylo vše jasné
Pacienti paní doktorky se dělili na tři skupiny.
První skupina se mohla nazývat VIP extra. Byli to přátelé a známý paní doktorky. Nikdy neseděli v čekárně ani minutu a rovnou klepali na sestru a šli dál.
Druhá skupina byly takzvaní cukráři a květináři neboli VIP normál. Ti v čekárně taky neseděli, ale ani neklepali. Uctivě čekali na příchod sestry. V ruce měli buď 2 bonboniéry nebo 2 kytice eventuelně mix obého. Jakmile sestra otevřela, šli okamžitě dál.
Třetí skupina byla ta, do které jsem patřil já. Trpělivě jsme seděli v čekárně a šli do ordinace, když se v přílivu VIP pacientů udělala mezera. Někdy po 10 minutách, někdy po 3 hodinách. Jakmile se člověk dostal z čekárny do pracovny sestry, mohl mít pocit vítězství. Ale i tak nebylo vyhráno. Vždy mohl zaklepat VIP pacient nebo přijít agent farmaceutické firmy a čekalo se dál. Přes všechny překážky se ale blížil vrchol snažení. Tím bylo přijetí u paní doktorky. Těch 5 – 10 minut konzultace za celé dopoledne čekání určitě stálo. Bylo sice často přerušeno telefonem. Jednou paní doktorka při mojí léčbě stihla konzultovat ročníkovou práci své studentky u Ústecké university, po druhé si zajímavou formou dokázala vybrat restauraci, kam bude moci pozvat na večeři reprezentanta firmy vyrábějící léky a ještě místo a čas sdělila kolegům psychiatrům v Chomutově
Asi je Vám divné, proč jsem si to nechal líbit?
Popravdě řečeno má trpělivost po čase přetekla a já se šel léčit jinam
Hodil jsem paní D. Stehlíkovou za hlavu a už mě nezajímala. To se změnilo, když televize vysílala rozhovor s ní.
Nejsem schopný posoudit zda Vsetínská radnice postupovala podle práva nebo ne. To musí udělat soud. Obyčejný rozum mi říká, že když někdo neplatí nájem a navíc městský byt poničí nebo vypálí, měl by skončit na ulici , ať se jedná o Čecha, Němce, Roma nebo indiána. Zda by to tak mělo nebo nemělo být, ale určitě není schopná posoudit ani paní ministryně. A tak by to neměla řešit. V tom ale není hlavní problém.
Největší drzostí je přirovnání stěhování ze Vsetína s odsunem německých obyvatel po roce 1945.
Paní doktorka na rozdíl od mé babičky nemusela utíkat v roce 1938 po mnichovské dohodě do vnitrozemí a jejího otce neuštvalo gestapo k smrti jenom proto, že byl funkcionářem předválečné sociálně demokratické strany v Rakovnicku.
Podle článku ve kterém popisuje svůj život byla v té době v Kazachstánu odkud pochází. Jak tedy může šlapat ve svých asijských botách po duši národa, který ji přijal a dal jí domov? To je mimo chápání.
Paní doktorko buď se omluvte za svá neuvážená slova nebo se vraťte ke svým VIP pacientům, ať už tady nebo v Kazachstánu.