Projevem pokroku je schopnost udělat i krok zpět

Lámal jsem si hlavu, jak se k tomu z pozice rodiče postavit. Může za to on, škola, nebo snad dokonce já? Využil jsem pořadu Máte slovo České televize, kde se shodou okolností v ten samý den řešilo téma vzrůstající agresivity žáků ve školách. Renomovaný dětský psycholog s padesátiletou praxí tam radil, „že rodič nikdy nemá držet basu se školou, protože dítě od něj potřebuje cítit absolutní podporu.“ Dobrej nápad, řekl jsem si, možná bych to mohl hodit na učitele, že žáky přetěžuje, že to špatně učí a že ta čtyřka je vlastně vizitkou jeho vlastní práce. Jenže to jsem s čistým svědomím udělat nemohl, protože kluk se den předtím prokazatelně místo učení koukal na existenčně důležitý hokej mezi Rakouskem a Itálií. Tím tato varianta padla.
Nabízelo se syna za jeho lajdáckost nějak potrestat. Televizní psycholog však okamžitě odsoudil jakékoliv tělesné tresty. Podle citované studie prý i dvě symbolická plácnutí na zadek měsíčně v dítěti prokazatelně podněcují agresivitu. Vzápětí ale k mému překvapení také dodal, že psychické tresty jsou ještě mnohem, mnohem horší. V tom momentě se mi na zadních částech těla začaly otevírat staré rány, které jsem v mládí schytával vařečkou či řemenem za vyloupení bunkru, zhmoždění husy kopačákem, krádež metalových kazet, trefení sousedky pukem, lhaní rodičům a podobné asociální projevy. Na tvářích mi začaly znovu zřetelně prosvítat obrysy prstů stokrát otisknuté dlaně mých spravedlivých vychovatelů. Trochu jsem se podivil, že ze mě nevyrostl násilník, agresor nebo snad kriminálník. Vlastně si ani nevzpomínám, jestli jsem se vůbec kdy s někým kromě svého osudu rval. Redaktorka mi vzala z úst otázku, zdali tedy podle psychologů máme děti vůbec nějak trestat. Dostalo se jí odpovědi, „že vlastně skoro vůbec. Trest prý dítěti nepomůže, protože ono potřebuje v první řadě podporu.“
Rád bych byl moderním rodičem a syna podpořil, ale abych byl upřímný, za ty čtyřky se mi ho teda úplně moc chválit nechtělo. U odborníků jsem tedy pomoc nenašel, takže jsem se ho rozhodl regulérně postaru potrestat. Aby nijak neutrpěl chlapcův osobnostní rozvoj, byla mu po zralé úvaze odňata jedna z výhod naší rodinné skupiny, a to užívání mobilního telefonu s platností až do úplné nápravy vzniklé situace. Jako bonus jsem přidal ještě několik dobře mířených „vlídných“ slov.
V následujícím týdnu přinesl kluk ze školy šest jedniček. Možná prostě jen pochopil, že i jeho vesmír má své hranice. A to navzdory všem Výborům pro práva dítěte, všem metodickým pokynům MŠMT i dětským psychologům, kteří dítě v prostředí školního kolektivu viděli jen na stránkách vysokoškolských skript.
Jak hluboko do jejich neexistujícího pseudosvěta se ještě necháme vtáhnout? Tito lidé svými bludy popuzují zmateného rodiče proti škole a podrývají její autoritu jako instituce. Copak mám jako novinář a publicista právo říkat svému chirurgovi, jak mě má operovat? Radit svému automechanikovi, jak mi má opravit auto? Ano, to právo jistě mám, jen bych byl hlupák, kdybych jej využil. A přesně to jsme si teď navykli ve školství. Nedoučená kosmetička křičí na vysokoškolsky vzdělaného matematika s dvacetiletou praxí, jak má dělat svoji práci. A systém stojí hrdě za rodičem - dali jsme mu možnost anonymně podat udání na Českou školní inspekci. Bonzování jako za bolševika! Třídních schůzek se už dnes děti nebojí. Čtrnáct dní před rodičákem učitelé nespí, ze strachu před otevřeným lynčem se o ně pokoušejí žaludeční vředy.
Koho dnes vlastně v našich školách vychováváme? Děti, nebo dospělé? Místo jasného pojmenování příčin se hledají pseudoproblémy. Chceme-li skutečně vypátrat důvody tristního stavu vzdělání v naší republice, tak hlavní příčina je v dětech samotných. Potom v jejich rodičích, následně ve vzdělávacím systému a až na posledním místě této řady stojí učitel. V praxi však často vidíme pořadí opačné. Dodáte-li sebelepšímu řemeslníkovi vadný materiál, může se třeba na hlavu stavět, ale kvalitní výrobek vám z něj stejně nikdy nevyrobí.
Chtěli jsme se distancovat od tvrdé minulosti, od křivd, které se dětem často opravdu staly. Jenomže nám to celé někam uhnulo a teď v panice kopeme jeden do druhého. Plácáme se ve slepé uličce a odmítáme otevřít oči. „Nikdy nepodceňuj sílu sebeklamu,“ podpořil by mě klasik. Měl jsem ve svém životě tu čest setkat se bezpočtem lidských zrůd, plných nenávisti a lži, kterým mnohdy ještě nebylo ani patnáct. Možná nadešel čas zamířit hledí na skutečného viníka, otočit kormidlem a vrátit se zpátky do dob, kdy vzdělání mělo ve společnosti jakousi hodnotu.
Projevem pokroku je také schopnost udělat i krok zpět.