Dojmy ze setkání v Rusku

Moje představy o Rusku a jeho obyvatelích se skládaly jen z povrchních poměrně negativních dojmů, které jsem vnímala jako malá při okupaci v 68. Další zkušenosti jsem nabyla ve firmě, když jsme do Ruska prodávali technologii. Náš první zástupce byl z Běloruska. Jeho pojetí obchodní spolupráce spočívalo v pěkně rozmáchlých gestech. Nic nebyl problém. Jakmile přijel, byl jak utržený z řetězu a všichni číšníci se na něho chodili dívat, kolik toho sní, vypije a chová se jako velký šéf. Jeho obchodní plány byly velkolepé, ale působil celkem seriózně a nějakou dobu fungoval bez problémů. Posléze se z něho vyklubal podvodníček, kterého lákala vůně lehce nabytých peněz. Pohledávky z něho firma dolovala ještě pěkně dlouho.

Ne všichni se však chovali stejně jako on. Další v pořadí byl sympatický, inteligentní mladý muž z Moskvy. Při občasné návštěvě Moskvy jsem se seznámila s jeho ženou a dětmi. Všichni byly neuvěřitelně skromní a pracovití.  On i jeho žena po večerech studovali vysokou školu a děti šly ve šlépějích rodičů. Žádné diskotéky, ale pěkně škola a po večerech další vzdělávání. Na jednání byl vždycky dokonale připravený a seriózní. I když pak přesídlil do jiné firmy, byl pořád stejný a nezměnilo ho ani poměrně vysoké postavení.

Dost často jsme se setkávali s tím, že post ředitelů ve firmách zastávaly ženy. A byly opravdu na svém místě. Co řekly, to dodržely, jednaly konstruktivně a všechno šlo jako na drátkách. Muži, ti byli trochu z jiného těsta. Na všechno měli dost času, neustále všechno projednávali dokola a všechno si nechávali schvalovat. Uzavřít s nimi obchod byl běh na dlouhou trať.

Další sondou do života obyčejných lidí bylo moje setkání s mladým mužem, kterého jsme měla přiděleného jako „ochranku“. Přijela jsme tehdy do Moskvy poprvé a byla ze všeho vykulená, bála jsem se jezdit metrem a chodit sama po ulici. V těch chvílích jsem se cítila opravdu sama mezi miliony lidí. Z našich médií jsem nabyla dojmu, že je všechno krajně nebezpečné. Sergej vypadal jako pěkný ranař, ale jak už to bývá, byl to velmi citlivý a slušný mladík, který žil s rodinou na vesnici za Moskvou. Nestěžoval si, ale bylo vidět, že jeho rodina žije poměrně nuzně a jsou rádi, že si vypěstují zeleninu na přilepšenou. Ve dnech volna se mnou prošel všechny historické památky a bavili jsme se o životě obyčejných lidí. Snil o tom, že si jednou založí firmičku na stáčení minerálek. Jednou mi říkal, že mně ukáže, jak to chodí mezi zbohatlíky, kteří si koupí všechno co chtějí. Na ulici zastavilo auto nejdražší značky a najednou se objevilo asi patnáct krásných děvčat. Stoupla si do oblouku, aby měl pán v autě dobrý výhled. Nechal si zavolat postupně pár děvčat, aby si je prohlédl, než si vybral tu nejhezčí. S paní, která vše sjednávala, dohodl cenu a s dívkou odjel. Bylo to jak na koňském trhu. Po skončení veletrhu jsem Sergejovi říkala, jestli si nechce vzít občerstvení, co nám zbylo na stánku, že by byl zbytečný problém s celníky. Nechtěla jsem, aby si připadal, že mu dávám milodary a bylo mi až smutno, jakou měl radost, že přiveze dětem dárky. Když mě vezl na letiště, přivezl mi copan spletených cibulí jako poděkování a ještě se omlouval, že nic jiného nemají. Dodnes si na něj vzpomínám, jak na mě působila jeho skromnost a srdečnost, kdy se neváhal rozdělit i o to málo, co měli.