Úča žákem

Jako vždy přicházím na půl osmou do školy. Něco je ale dnes jinak. Rychle spěchám do "zástupcovárny" udělat si kafe, protože k dalšímu se dostanu až někdy odpoledne. Čeká mě totiž role žáka v osmičce. Ano, odvážila jsem se na jeden den být součástí kolektivu této třídy. Po x letech si vyzkoušet, jaké to je... být žákyně.

Přicházím pět minut před začátkem hodiny. Volné místo vedle sebe hlásí Věra. Další společnost mi po celý den v této třídě bude dělat ještě Evelína a Monika. Ta přichází na poslední chvíli. To, jak mě mají oslovovat a že mi mohou tykat, jsme vyřešili už předešlý den, když jsem jim o "nové spolužačce" říkala. Někteří s tím mají během celého dne problém - jednou tyknou, jednou vyknou - nedivím se jim. Radka se mě ptá, jak se mám. Popravdě odpovídám "dneska na hovno" a žáci oceňují moji otevřenost a neslušnou mluvu. Já o sobě spíše zapochybuji, měla bych jít přece příkladem... Dojídám snídani. Sýrový rohlík, který jsem si narychlo koupila ráno v pekařství. Zvoní. Stále nemám snězeno. Jedna ze spolužaček mě upozorňuje, že při hodině se nejí. Musím se tomu zasmát. Rychle dojídám poslední sousto. 

První hodinu je čeština. Je avizovaný třetí kontrolní diktát. Vyzkoušet si své znalosti z pravopisu jde se mnou i kolega Martin. Paní učitelka Mirka přichází, zdravíme se a napjatě čekáme. Teda alespoň já ano. Paní učitelka zapisuje absenci do školy on-line a po chvíli se rozrazí dveře. Vchází Jarek a nahlas zdraví "Čau". Ostatní žáci se tomu zasmějí, včetně mě. Přijde mi to vtipný a mám chuť, aby podobné vtípky byly v hodině častěji, abych měla příležitost se smát. Zároveň si uvědomuji, jak se jako učitelka snažím takovým vtípkům, které naruší chod hodiny vyhnout... Začínáme psát diktát. Paní učitelka ho nejprve přečte celý, domluví se s integrovanými žáky, že ho budou mít zkrácený a pak diktuje po větách. Baví mě to. Baví mě to, protože mi to jde. Jen u slova pisklavý trochu zaváhám. A taky se chvílemi nudím. Diktování je na mě moc pomalé. Vidím ale, že ostatní píší. Dokonce stíhám odhalovat chyby "mých" spolužaček. Samozřejmě jen sama pro sebe. Michal si kreslí. Je bez asistentky. Pravopisné cvičení ho zjevně vůbec nezajímá. Paní učitelka si toho všímá a vybízí ho, aby začal psát od další věty. Nereaguje.... Diktát je u konce, ještě kontrola a odevzdat. Dostáváme pracovní list na procvičení s a z. Něco pro mě. Zrovna tohle mi dělá problémy. Ale zvládám. Dokonce se prvně hlásím, abych připomněla, s jakým pádem se pojí předpona s a z. Při kontrole následujícího cvičení to chce paní učitelka pořád znova slyšet "S jako 7.pád s kým čím, z jako druhý pád z koho čeho". Leze mi to už na nervy, ale chápu, že žáci si to tím takto upevňují. Michal začíná pracovat. Tempo je na mě pomalé, všechna cvičení mám hotová. Začínám se nudit. Vytahuji si plnou moc na převod elektřiny a plynu, kterou potřebuji vyplnit. Váhám, jestli jsem zmocnitel nebo zmocněnec a v tu chvíli přichází paní učitelka, jestli potřebuji s něčím poradit. Otevřeně se přiznám, že ano a s čím. Přestože nejde o zadaný úkol, paní učitelka jde ochotně googlit. Na druhou stranu, neměly by se děti i tohle ve škole učit, aby v dospělosti nemusely váhat jako nyní my dvě - zkušené učitelky, životem otřelé ženy? Při kontrole si ještě ujasňujeme, zda krávy zválely nebo sválely kopec. Ta čeština vůbec není jednoznačná. Je krásná... Jsme u kontroly posledního cvičení. Celkem jsem měla jednu chybu, což je slušný. Zvoní a já mám za sebou úspěšně první hodinu dnešního dne.

Přestávka. Kolega odchází a já zjišťuji, kam jdeme na druhou hodinu. Je to anglický jazyk a já se nahlásila k paní učitelce Renatě. Všichni spolužáci řeší, co kdo dostal z chemie. Zdá se, že to je hlavní a jediné téma... Přemisťuji se do jazykové učebny. Jsem takový solitér. Moc se mi nechce družit. Nevím, jak na to. Zjišťuji, že v této skupině jsou pouze 3 žáci z "z mojí třídy". A já. Prý se má psát taky test. Docela se těším. Alespoň si vyzkouším, jak na tom jsem. Vlastně bych šla raději k paní učitelce Lence, ale mám strach. Strach, že bych ji nerozuměla a nezvládala látku. 

Přicházím do učebny, najdu si volné místo a čekám. Paní učitelka vysvětluje, že test bude až příští hodinu, tato hodina bude opakovací. Střídavě mluví anglicky a česky, mám tedy možnost se chytnout. Ale nechytám se. Nemám totiž pracovní sešit ani učebnici, ze které se budou dělat všechna cvičení v této hodině. Sedám si tedy k Honzovi z vedlejší třídy. Snažím se mu moc do jeho práce nezasahovat, občas ale něco poradím (když jde o práci ve dvojici nebo trojici). Chci být užitečná. A taky si zkusit, že něco zvládnu. Žáci pracují, sledují paní učitelku, ve třídě je klid. A nuda. Teda pro mě. A stres zároveň. Tento styl výuky jsem zažila na základní i střední škole. Pracovní sešit, učebnice, poslech. Nikdo moc nemluví, max. přečte správnou odpověď. Moje představa o učení se angličtiny je jiná. Broňa například. Z vedlejší místnosti zní písnička. Začínám si vyčítat, že jsem nešla do skupiny tam. Navíc při poslechu se mě zmocňuje úplně stejný pocit jako na té základce a střední, kdy jsem tomu nerozuměla, byla úplně mimo. O to víc mě to teď stresuje, když vím, jak je angličtina v dnešním světě nepostradatelná a já jsem na tom bídně. Ze zoufalství počítám, kolikrát řekne paní učitelka "ták". Během pěti minut dvacetpětkrát. A to byl mezitím ještě ten poslech. Soustředím se vlastně už jen na tohle slovo... Zvoní. Žáci se balí a odcházejí, přestože paní učitelka ještě mluví. Já čekám, až domluví, přestože se mě informace o budoucím testu už netýkají. Pak teprve odcházím zpět do kmenové třídy.

Svačinová přestávka. Opět se řeší chemie. Jdu si sednout na topení, začíná mi být dost zima. Sleduji cvrkot ve třídě. Matěj a Teo chodí pořád s Petrem. Přijde mi to zvláštní, protože v úterý si byli kluci na Petra stěžovat a mezi nimi byl i Teo. Domluvili jsme se, že budou Petra ignorovat. Buď z něho má strach, nebo to jsou skvělí kámoši, kdo ví... Jarda, Aleš a Karel sedí na skříňce u tabule a společně se na ní houpou. Nejprve je nechám. Nechci moc prudit, jenom přece jsem na návštěvě. Když už situace vypadá hodně nebezpečně, jdu jim domluvit. Nerada bych řešila úraz. Josef paří nějakou hru a Přemek s Michalem se mu se zaujetím dívají přes rameno. Josef je teď prý s Michalem velký kamarád. Radka tvoří Tiborovi na hlavě culíčky, pak to fotí a posílá Daně. Přemýšlím, jak to v tom školním řádu máme, jestli se smí fotit o přestávkách nebo vůbec. Bohužel si tím nejsem jistá, tak to přecházím.

Matika. Chvíli po zvonění ještě sedím na svém místě, ale když vejdou do třídy i poslední opozdilci, vstávám. Vystupuji z role a je potřeba si odučit svoji hodinu. Spolužáci řeší, jak mi mají teď říkat. Je mi to pro dnešek jedno. Většina mi vyká. Atmosféra je taková uvolněná. Děti pracují. Hodina je celkem vydařená. Teda až na Michala. Ten nedělal nic. Respektive stavěl z kostiček a něco měřil. Vlastně taky matika.

O další přestávce nemůže být ani řeč. Pět minut a já přemýšlím, kam se budu zase stěhovat. Je to fakt vopruz, nejraději bych jen seděla v lavici. Tentokrát je to na němčinu do učebny dějepisu. Vím, že to je kus cesty, tak vyrážím už před zvoněním. Ostatní se mi diví. Až zazvoní, plíživým krokem se přemístí. Do učebny přicházím jako první, tedy po paní učitelce Karolíně, která už je tam a chystá počítač. Postupně přicházejí ostatní účastníci z obou osmiček. Požádám holky od nás ze třídy, ať si ke mně sednou. Mám tedy na slovíčka pomocnice Kačku, Ladu a Alenu. To se mi hodí hned při prvním úkolu, kterým je křížovka. Paní učitelka nám ji dala, abychom měli co dělat, než zapíše. I tak jsme už ale přišli asi o pět minut z vyučování, než jsme začali. Opisuju. Něco vymyslím sama, ale moc toho není. Ale když zašilhám k sousedce (nejsem jediná, kdo tu u stolečku šilhá) a přečtu odpověď, vzpomínám si. Mozek vyhodnocuje, že je to správně, už se to někdy učil. Při společné kontrole doplňujeme k podstatným jménům členy, slovesa časujeme, občas zkoušíme s daným slovíčkem utvořit větu. Zjišťuji, že německý jazyk se učí tato skupina druhým rokem. Paní učitelka je v pohodě, zdá se mi jen lehce nervózní (možná to způsobuje moje přítomnost, nebo je to jen moje domněnka). Hodina je svižná. A sakra. Během pěti minut slyším třicetkrát "ták". Uvědomuju si sílu parazitních slov. Zdá se ale, že to řeším jenom já. A to je dobře. Při kontrole cvičení, které dále následují, je nejvíce aktivní Aleš. Pořád chce odpovídat a chodit k tabuli. Taky to tak je. Zato Josef něco stále povídá svému sousedovi z vedlejší třídy. Ruší mě to. Jinak je totiž ve třídě klid, a když mluví paní učitelka, je slyšet zároveň i Josef. Nevím, jestli to paní učitelka nevnímá, ale nenapomíná ho. Někteří jsou u tabule "pořád", někteří vůbec. Možná by se vyplatila losovátka. Všímám si, že žáci mají portfolio. Pravděpodobně se do něho mohou dívat při testu. Alespoň tak jsem to pochopila od paní učitelky. Líbí se mi to. Mám podobný systém se sešitem. Hned se cítím bezpečněji, přestože se mě už budoucí testy týkat nebudou. Nasávám atmosféru prostředí, jako kdybych byla žákem každý den. Říkám si, co bych brala a co ne. A tohle zrovna ano. I to, že na konci hodiny si mohu dobrovolně vzít domů zopakovat slovíčka. Nabídka a zároveň možnost volby. Vnímám, že je to velmi důležité. Zároveň jsem na sebe pyšná, že to žákům nabízím. V testech, při práci v hodině i domácích úkolech.

Se zvoněním se přemisťuji opět zpátky do třídy. A opět na parapet do tepla. Společnost mi dělá mobilní telefon. Zrovna mi ale nikdo nepíše. Začínám se nudit. Najednou mi tahle přestávka, která má celých deset minut připadá dlouhá. Ozývá se hlad.

Výtvarka. Konečně relax. Mohu nechat odpočinout mozkové buňky. Paní učitelka Milena vchází do třídy. Nikdo si ji nevšímá. Jako by tam nebyla. Všichni se ale připravují na hodinu. Vyndavají barvy, štětce, berou si rozdělanou práci z minulé hodiny. Každý má přidělený jeden předmět a ten má ztvárnit. Jde o rozvrh hodin. Prohlížím si obrázky holek a snažím se zjistit přesné zadní. Po chvíli ho paní učitelka zapisuje na tabuli pro takové žáky, jako jsem já, kteří minulou hodinu chyběli. Dostávám přidělený český jazyk. Od Evelíny si půjčuji vodovky a štětec. Evelína jde také napustit vodu a během hodiny ji chodí měnit. Holky si povídají. Řeší bývalou paní učitelku třídní Jitku. Že byla nejlepší, jak učitelka, tak třídní a chystají se za ní na Slovensko. Ptám se, čím si získala tu velkou oblíbenost. Lidskost. To je to kouzlo. Z druhého konce třídy slyším, jak na sebe dva žáci pokřikují "jdi do píči". Vůbec se mezi sebou baví, jako by tady žádná učitelka nebyla. Ta na to vůbec nereaguje. Obchází stolečky, dává rady, který štětec je vhodný, jak pracovat. Ptám se holek, jestli to je takhle běžné, že se takhle baví při hodině a odpověď zní "to je normální". Na otázku proč? Přichází odpověď, že to učitelka neřeší. Musím nad tím přemýšlet. Maluji v okně zkratku ČJ, všude kolem píši různými barvami písmenka a přemýšlím. Chvílemi tedy jen o tom, jakou barvu mám teď použít. Závěr? Je nutné děti prudit, když vlastně dělají to, co mají? Protože oni opravdu všichni malovali. Nejsem si teda zcela jista tím, kolik toho stihla Radka, která pouštěla na počítači písničky. Ale i díky té hudbě se i dobře pracovalo a bylo mi příjemně. 

Po další pětiminutovce, při které sotva stihneme uklidit výtvarné potřeby, přichází paní učitelka - asistentka Klára. Je to supl na fyziku, takže zůstáváme ve třídě. Jinak bychom se stěhovali do fyziky a to bychom zcela jistě neměli šanci začít včas. Klára píše zadání úkolů na tabuli. Někdo hlásí, že se ztratil Michal. O přestávce mu nechtěl Josef půjčit telefon a to ho zřejmě rozčílilo. Viděla jsem ho, jak kopnul do skříňky s kufříkama. Viděl to Aleš, který mu řekl "Co děláš?". Mimochodem Aleš dnes nejede na domluvenou akci učiliště, protože je nemocný. Půjde si raději domů lehnout. Včera taky ležel. Je to na něm pozorovatelné už od pondělí. Ptám se ho, proč chodí do školy a není doma. "Musím", zní odpověď. No, bacilata, bacilata, hejbejte se... 
Odcházím na klučičí záchod. Jedna kabinka je zavřená. Nejprve zavolám, pak chci pomalu otevřít dveře. Moc to nejde. Někdo tam je. Michal. Snažím se zjistit, co se stalo. Michal se ptá, proč není ve škole asistentka. Vysvětluju mu, že je u lékaře a ptám se, jestli mu chybí. Chybí. Má ji rád. A potřebuje ji. Vylézt nechce. Pach moči už mě nebaví. Odcházím do ředitelny poradit se, co s tím. Paní ředitelka mi hned sděluje, že mám prý jedničku z diktátu. Musím říct, že jsem za to moc ráda. Hlavně, že jsem si netrhla ostudu. S těmi cizími jazyky by to bylo daleko horší... Řešíme Michala, mám navrhnout zavolat matce. Vracím se na záchod a cestou doufám, že Michal nikam neutekl. Neutekl. Je stále tam. Ptám se, jestli mám zavolat mamce. "Ne, nechci domů", zní odpověď. Já ale nechci čekat na záchodě, kde to fakt smrdí, než se uráčí. Snažím se mu vysvětlit, že tam s ním být nemůžu a samotného ho také nemohu nechat. Klidným hlasem se mě ptá, jestli mám ještě chviličku, že chce být sám a nechce volat domů. Domlouváme se, že mu dám dvě minutky a pak přijde. Pro jistotu na něho čekám před třídou, odkud na východ ze záchodů vidím. Strach, že by mohl utéct, je velký. Přibližně za dvě minuty opravdu vychází a jdeme spolu do třídy. 
Sedá si do lavice vedle Davida. Hlavu pokládá na ruce a takhle leží na lavici. Jednou se naše pohledy setkají. Usměju se na něj, je ale bez reakce. V tom pohledu vidím bolest... Ve třídě je ticho. Všichni pracují. Nebo alespoň předstírají. Přichází mi zpráva přes messenger od Tibora. 
Uvědomuji si najednou, že jsem se chtěla taky něco naučit. Půjčuji si učebnici a čtu o výměně tepla. Zdá se, že jsem konečně pochopila, jak funguje radiátor. Pomohla mi to objasnit Evelína. Je to zvláštní. Když se to učíme, vůbec nás to nezajímá. Koho taky ve třinácti zajímá radiátor? A teď mi to přijde tak zajímavý. Najednou si nacházím cestu i k fyzice. Chci všemu rozumět. Celému světu. A nerozumím přitom mnohdy ani sama sobě. 

Přichází mi zpráva. Tentokrát od kosmetičky. Má skluz a může mě vzít až ve 14,15 místo původně domluvených 14,00 hod. Kosmetička? To mi už dávno vypadlo, že jsem si ji před třemi měsíci na tento termín objednala. Bohužel nestihnu jít na chemii a i volnou hodinu už nebudu trávit společně s novými spolužáky. A to jsem se na periodickou soustavu prvků tak těšila. Třeba někdy příště. Zase se ozývá hlad. Už nemám, čím ho zahnat. Jsem odkázaná na školní jídelnu. A nejsem jediná. Pět minut před zvoněním někteří umlouvají paní učitelku, aby se už šlo na oběd. Balíme. Musím některé spolužáky požádat, aby zvedli všechny židle a vyhodili papíry. Už jsem zase v roli učitelky...