Skinny bitch

Jsem úplně stejně blbá jako většina žen. Tedy minimálně co se otázky krásy a postavy týče. Prakticky od té doby, co jsem k vodě začala nosit i vrchní díl plavek, řeším i svou postavu v nich. Nečte se mi to po sobě dobře, to mi věřte, ale chci být v tomto naprosto upřímná. Většina žen prostě řeší, jak vypadá a co hůř… většina z nás si neustále myslí, že hrozně. Tak se nezlobte, že zde vyklopím ženský mozek bez cenzury.

Dámy, znáte následující situaci? Makáte ve fitku na rotopedu a sledujete hubený zadek slečny elegantně kráčející na páse před vámi. Uzavíráte vnitřní sázku, jestli začne i běhat nebo šla do fitka jen předvádět své dokonalé pozadí. Potíte se a do elegance laňky před vámi máte hodně daleko. Zrychlíte na stroji z části hlavně z nasranosti na celej nespravedlivej svět. Slečna sotva zadýchaná seskočí z pásu, aby se svůdně protáhla. Ta skinny bitch sem přišla snad jen pro to, aby nás ostatní nasrala! Vedu dál svůj vnitřní monolog a všímám si, že nejsem zdaleka jediná, kdo skinny bitch závistivě pozoruje. Trochu se zastydím a odkráčím raději na druhou stranu posilovny odkud na tu… krávu neuvidím.

V obchodech s oblečením bývá situace dost podobná. S tím rozdílem, že se nemáte, jak vyzuřit, když ta vychrtlina před vámi kupuje šaty, které vám tak akorát zvýrazňovaly špeky. Takže když to ze sebe nevybrečíme v kabince, tak vždycky pomůže dortík v kavárně…

Proč se ženy vidí vždy daleko hůř, než je vidí ostatní? Nikdy jsem neměla nadváhu, a přesto jsem byla se sebou většinu života nespokojená. Rodina i partner mě mohli přesvědčovat o opaku, jak jen chtěli. Pomalu se z této ženské posedlosti probouzím až posledních pár let. Člověk tak nějak přehodnotí priority, a navíc má taky spoustu povinností. Úsměvné uvědomění však přišlo teprve nedávno.

Po dlouhé době jsem se znovu ocitla v posilovně. Návštěva byla uskutečněna vyloženě z nudy. Podle toho taky mé cvičení vypadalo. Aby se neřeklo, udělala jsem pár temp na rotopedu. Líně si obešla stroje, za využití těch nejlehčích zátěží. Po pár jogínských pozicích na žíněnce si všimnu zamračeného pohledu cizí paní. Tak trochu nenávistným skenem mě obdarovala i rudá slečna na běžícím pásu. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Ten den jsem totiž v posilovně byla tou vychrtlou krávou já sama. V zrcadle jsem nezaregistrovala nic tak úžasného, co by mě do kategorie skinny bitch mělo zaškatulkovat. Možná mi změnou stravy zmizelo trochu celulitidy, ale za to si snad ještě nezasloužím závistivé pohledy. Nebo ano? Je možné, že zatímco já vzdychám nad útlými pažemi přede mnou, za mnou si mezitím někdo zoufá nad mým pasem? A je ještě někdo vzadu kdo zase chce lýtka té před ní? ANO! My ženy se totiž často motáme v naprosto absurdním kolotoči sebekritiky a bohužel i závisti.

V tuto chvíli jako bych slyšela; „Za to mohou panenky Barbie a módní časopisy.“ Nuže, o tom, jak moc systém ovlivňuje životy nás bezvýznamných figurek, mám víc konspiračních teorií než Youtube. Žádná nás však nezprošťuje vlastní odpovědnosti. Znalost příčiny, nám totiž jen přidává povinnost věc změnit. Tak nebuďme bitch, ale laskavé a sami sebou. Kdo ví, možná, že když na tom přestaneme lpět, nakonec budeme i skinny.