Kdy toto už skončí?
Já která razí heslo" všude dobře tak co doma" a tímto se řídím celý život, najednou (jen s malými přestávkami v létě, kdy jsme si s rodinou dopřáli dovolenou na kolech v Orlických horách), jsem stále zavřená doma.
Kdy chodím jen do práce , domů a nakoupit pouze potraviny, jelikož nic jiného v naší zemi kromě pár tahů myší na e-shopu neseženete.
Kdy vrcholem odvazu je návštěva svých příbuzných, ale na místním hřbitově s igelitkou svíček a zapalovačem v kapse, jsme vstoupili plni naděje a optimismu do roku 2021, že bude lepší.
A?
Přes dlouhou ofinu, která měla zůstat v kadeřnictví na zemi a už dvakrát změněný termín návštěvy, nevidím na mou milovanou četbu knih ani na svého syna který při on-line vyukách civí na monitor svého počítače, tak urputně, že se obávám, že za chvíli bude nosit brýle totožné s posledním prezidentem ČSSR.
Kdy děkuji za dnešní přetechnizovaný svět, který nám dal chytré telefony díky kterým můžeme být ve spojení s příbuznými, kamarády, známými a to i obrazem.
Když můžu poradit mému 75 letému tchánovi co je rok vdovec, zda začít kamarádit se stejně starou vdovou z vedlejší ulice, kamarádce zda bude lepší uvařit guláš nebo žemlovku, když ti nenažranci budou mít do hodiny stejně zase hlad, bratrovi na Slovensko poslat pár rodinných snímků, aby malý synovci nezapomněli na naše stále se zvětšující papulky, jsem vlastně ráda, že jsme všichni zdraví a možná i ve spojení více než mimo nouzový stav.
Jak praví staré moudro" na všem zlém musíš hledat něco dobrého".