Příběh šuplíků

Příběh šuplíků.
Mám jich hodně.
Sice ne jako v lékárně, ale blížím se.
Tak jako v počítači se ukládají data do sešitů, souborů to funguje u mě.
Tedy mělo by.
Je to uspořádáno s ohledem na ergonomii pracoviště, prostorové možnosti a zaměření.
Snoubím však jednu dílnu jako společnou pro truhlárnu, zámečnictví, opravy strojů i vývoj.
Pak mám garáž určenou k opravě aut, motorek, traktůrků sekaček a drobné zemědělské techniky.
Každé z řemesel má své specifika.
Taky mám vybavení zednické, lakýrnické, malířské, elektrikářské, instalatérské, topenářské, kovářské, čalounické, klempířské...
Šuplíky používám k rozřazení spojovacího materiálu, vruty, matky, podložky, ségrovky, závlačky, nýty, kalené hřeby, ložiska.
Taky pro různé druhy nářadí.
Kladiva, sekáče, důlčíky, svařovací pomůcky, kleště, hasáky, uhloměry, závitníky, šroubováky, vrtáky, frézky, pilníky, nabíječky, stahováky.
Mám snad pokračovat?
Mohl bych, nebudu.
Zastavím se u jednoho z nich.
U toho s psacími potřebami.
Mám v něm očekávatelné propisky, plnící inkoustová pera, tužky tvrdé, měkké, silné, verzatylky.
Taky fixy tenké, střední, silné, značkovací, permanentní, barevné, transparentní, zvýrazňovače.
Mám v něm i tenké malířské štětečky.
Rýsovací potřeby, jehly, kružítka, úhloměry, rejsky.
Taky tužky voskové, křídy.
Potřeby pro značení skla, železa i plechu.
Mám tam kalibrovaná měřidla.
A oblíbenou mám trojhrannou tužku od firmy Koh-i-noor.
Dobře se ořezává, neláme se jí silná pružná, pěkně píše na spousty materiálů, dobře se drží, snadno hledá, je patřičně dlouhá.
A teď jí v nejbližší době vyprší život.
Je z ní jen špaček, vajgl nic v ruce.
A jak tak tam šmátrám další nemám.
Vystrojím ji tedy pohřeb.
A v tom smutku koupím jinou v Tescu.
Je z Číny.
Špatně se ořezává, tuha se láme, skoro na nic nechce psát.
Přeci mě nebude v tom šuplíku srát.
Bude.
Jsem už takový.
A ty šmejdy začínají lézt do všech těch šuplíků.
Pozinkované šrouby reznou, šroubováky se strhnou.
Made in China shit.