o kluzounech

V mé interní terminologii, kterou si zavádím pouze sám pro sebe, se vyskytují různá pojmenování lidských typologií, vypozorovaných v průběhu času. V této úvaze bych vás rád seznámil s jedním z nich, protože cítím, že čas uzrál k tomu, aby některá z mých pozorování vylezla na světlo Boží.

Jistě jste se mnohokrát setkali s nechápavými lidmi. Mě samotného v dětství kolikrát mrzelo, že nějaký koncept, mně naprosto jasný, nedokázali lidé pochopit. Ovšem nechápat je možno různými způsoby:

Nebudeme se zde zabývat "prostým" nepochopením způsobeným tím, že nechápající člověk nemá dostatečnou intelektuální kapacitu k pojetí problému - ale nepochopením právě opačným. Takový člověk má přebytek intelektuální kapacity... a poté věc nepochopí tím způsobem, že ji intelektuálně překombinuje.

Dejme tomu si můžeme představit, že k řešení daného problému je třeba učinit tři kroky. Člověk nedostatečně inteligentní udělá jeden, nebo dva. Dál nedojde, ale to se mu vlastně nedá ani moc mít za zlé: nemá dostatečnou kapacitu. Kluzoun, naproti tomu, učiní kroků pět. Tím se ocitne v bodě zcela jiném, než je bod vyřešení problému, v jakémsi hájemství dalších a dalších úrovní nad řešeným, které vytvářejí většinou problém zcela nový.

V jistém smyslu je to takový plnovous, který problému naroste poté, co jej neholíte Occamovou břitvou. Situace je o to veselejší, že pokud je nějaká úroveň (krok navíc) přidána, často v systému zůstává i nadále, protože vypadá velmi propracovaně a možná i potřebně.

Hovořím zde obecně, protože celý tento jev je obecný. Proč mě ale štve v současnosti v takové míře, že o něm píšu? Narážím na něj totiž čím dál tím víc v oblasti softwarových systémů. Lidé, kteří je vymýšleli, nebyli hloupí, ba právě naopak: ovšem s variantou "pět kroků místo tří", s různými na sobě navršenými úrovněmi a vrstvami, které se na sebe nalepují a pak kvůli zpětné kompatibilitě či kvůli zdání nějakého významu zůstávají stále na místě... to by jeden brečel.

Jev je pojmenovaný podle přezdívky jednoho spolužáka ze základní školy: jednou jsme oba při matematické olympiádě "nalítli" na chyták. Já jsem byl schopen uznat, že jsem se chytil a snažil jsem se argumentovat tak, aby viděl onu jednodušší věc, ovšem narazil jsem na několik vrstev argumentační abstrakce, kterými se nedalo prokousat.

Je známo, že člověku nejvíce vadí to, co sám také dělá, respektive k čemu má sklony: proto je jasné, že mně samotnému se kluzounské "úrovně navíc" občas nevyhnou, občas něco přeřeším... ale čím dál tím víc zjišťuju, že geniální věci bývají většinou úplně jednoduché. Ovšem je to jednoduchost, ke které se dá mnohdy dopracovat až po čase obrábění dané věci až na dřeň.

Proto vám na závěr přeju, ať se dostanete vždy na tu dřeň. Nemusí být vždy zřejmá, ale časem se odhalí.