Jeliman

Ráno si chodívám zaplavat. Snažím se skoro každý den, jen čtvrtky někdy vynechávám, protože to tam musím být už v šest ráno a to ani já-skřivan občas prostě nedám. Dneska jsem nemusel spěchat tolik. Jenže u auta už to na knop zase bylo. Mrzne. Škrábu tu neprůhlednou krásu ze skel, vracím se – poklusem - pro zapomenutej mobil a za volantem už doufám v nešraňky. Grafikon je podivuhodně důslednej, dráha protíná možnosti a stavba další i varianty Bé. Mašinfíra Murphy však nečekaně zaspal a tak se můj stařičkej Focus za přejezdem marně pokusí o vzlet, nepovoleně se prosmýkne potemnělými Presy a já se nevyhnu úvahám nad možnými důsledky pádu Bohemky. Za okamžik jsem na parkovišti před bazénem, radiožurnál ohlašuje šest čtyřicet pět, ale záhy ho umlčí absence klíčku. Blížím se k vestibulu, před nímž právě pokuřuje skupinka lidí. Zahlédnu v ní i pokladní, pozdravím a spíš pro sichr se ptám „dneska vojáci fakt nejsou?“ skupinka odpoví sborově „jsou“. Čímž vypadnu z ranního tempa i konceptu na příští hodinu. Pohodím hlavou k rozpisu ve vitríně a marně si nahlas postesknu, že ten rozpis dělal nějakej jeliman. Z hloučku se okamžitě ozve borec, „máte štěstí, že jste neřekl čurák, protože ten rozpis jsem dělal já“. Hlouček napjatě čeká, co bude. Já nečekám. Popojdu k rozpisu, zaťukám na kolonku pojmenovanou po dnešku a suše poukážu na fakt, že vojsko tam prostě není. Chlapík zaváhá a spíš pro sebe překvapeně spustí „ty vole já je tam nedal“. Nechci to nijak víc rozmazávat, ale neodpustím si poznámku, že co se pojmenování týče, snažím se být důslednej a volím vždy jen názvy odpovídající situaci. Maník, asi šéf, už pokračuje sám a přejmenovává se i na pitomce… Já „tak teda děkuju za vejlet“ se pobaveně loučím. Cestou si trochu vyčítám, že jsem k tomu mohl přidat i ten náš Prostějov, ale to už by asi bylo za tou malou jemnou hrankou, po který se celej život snažím potácet.