Hrozivá představa

Občas se pohrabáčuji ve vzpomínkách. Občas v odpadcích, přičemž mi to přijde podobné.

Jsem prostě člobrda, co puntičkářsky třídí plasty, papír, sklo. Samozřejmě, při své záslužné činnosti nezřídka řeším i zapeklitá dilemata. A bývají to nálože. Minulý týden jsem kupříkladu vážil, kam se strašidelně nepovedenými koupenými knedlíky. Gumovými až hanba. Gordický uzel jsem rozťal tím způsobem, že mně připomínají polystyrén, takže jsem je mrsknul do plastů.

Obtěžkán rozpáranými papundekl škatulemi, katalogy nabízející všemožné včetně i nemožného, s poštou coby nejlepší trhanec, s vyškrábanými kelímky od jogurtu, jinak ani být nesmí, s petkami od nealka zadupanými jako Nanyčin košíček, s nímž šla do zelí, a jelikož mi to nejde též i s nesešlapanými skleněnkami od nápojů alkoholických, vyrážím ke sběrným nádobám. Nejsou zrovna na dohled, ale došourat se tam dá.

Logicky, hlavně u papíru nezřídka zvědavě mrknu, co jiní odložili. Zahodili. No - a nedávno jsem v kontejneru spatřil štos netknutých omalovánek.

Nedalo mi to a ponořil jsem se pro ně. Vylovil je. Zalistoval v nich. Byly tak krásné až mi při pomyšlení, že podobné jsem kdysi míval v dětském pokojíčku, oko zjihlo.

Co mé já ovšem potrkalo více, byl fakt, že omalovánky se hemžily draky, trpaslíky, vílami a hlavně vodníky nehybně vysedávajícími na vrbě. Kdyby ale ti zelení mužíci s červenými botkami (někteří v růžových ponožkách si je teprve šili) pouze posedávali, zívali na Měsíc, čuměli na rybářovu chýši, anebo chlípně zírali na rybářovu dceru. Kdyby s rukama v klíně jen tak vyvaleně civěli na trosky hradu na vzdáleném kopci a naslouchali pleskání kaprů či kvákání žab. Čekali na půlnoc a na taneční reje víl.

Kdeže. Oni ne. Představte si tu hrůzu, oni sedí a hulí jako o život. Kouři. Bafají ze své fajfky. Lačně. Labužnicky. Čmoudí a chrlí emise jak uhelná elektrárna Počerady.

Zatrnulo mi. V duchu jsem byl sprostý jak hostinský Palivec. Krindapána. Taková Sodoma a Gomora. Omalovánky pro děti a nehanobí, ba přímo se v nich schvaluje kouření. Zobrazuje vědomé poškozování plic.

Že by cenzor zaspal? Nezaspal. Ani neusnul. Cenzura je nepřípustná. Shodli se tak bezmála před třiceti lety někdejší zákonodárci přijetím Listiny základních práv a svobod. Takové další naší Ústavy. Tím horem a tím pádem, dětské omalovánky s vodníky s čadící dýmkou, jejich zlozvyk, nemá kdo zkoumat, analyzovat, nemá kdo učeně psát a přepracovávat výzkumné studie a zprávy. Není pod Sněžkou ni Pradědem, kdo by vydal befel a nechal fajfku na obrázcích alespoň přelepit.

Není nikoho, kdo by se odvážil vydat další z řady nepopulárních opatření. Nařídil neřestné obrázky v knížkách pro děti a omalovánkách zahodit do směsného odpadu. Zahrnout do stavební sutě. Zahrabat. Zakopat.

Na svoji šanci ve frontě na zveřejnění, pokud se nepletu, v tuto chvíli už určitě číhají vodníci bez zpropadené fajfky, zato ovšem vášnivě zaujatí plechovkou s energy drinkem, colou, sáčkem s popcornem či v omalovánkách pro nejmenší s lízátkem. Pro starší by tu byl k mání apartní hastrman s chytrým mobilem.

Nedosti na tom. Vědí vůbec vodníčtí kuřáci, jsou dostatečně obeznámeni, že kouření zabíjí a měli by přestat? Hned. Nyní. A pakliže si se svojí závislostí, zlozvykem neví rady, mohou zasurfovat, je tu přece www.koureni-zabiji.cz.

Šoural jsem se k domovu a přemítal, zdali hastrmani tuší, že tabákový kouř obsahuje přes sedmdesát látek, co způsobují rakovinu.

Šoural jsem se k domovu jako bych měl kopřivku. Nebo vši. Drbal jsem se. Ošíval. Nad otázkou, zda si drbou hlavu taktéž ministerští odpovědní pánové, protože tu se cosi děsivě zanedbalo.

Hlavou se mi honila i hrozivá představa.

Jenom pomyslete: Kouření snižuje plodnost. A nechat vymřít vodníky?