6. Mateřská aneb Máma na setrvačník

Na konci prázdnin jsem porodila krásnou a zdravou dceru. Partner byl u toho. Tak nějak mi to přišlo přirozené. Nevěděla jsem, do čeho jdu a on byl jediný záchytný bod mezi vším tím novým a cizím.
Po třech dnech nás pustili domů. Otcovská dovolená tehdy ještě nefrčela, takže táta s námi pobyl pár dní a po víkendu jsme začaly fungovat samy.

Bylo to strašně fajn. Užívaly jsme si společné chvíle, chodily jsme na procházky, žila jsem jen pro ni. Většinu času jsme trávily jen spolu, táta dělal od rána do večera a sem tam i soboty.
Vždy jsem se těšila, až mi dojde mateřská, abych malé mohla něco koupit. Rostla jak z vody, takže jsme měly každý měsíc kolečko po obchodech s dětským zbožím. Snažila jsem se být soběstačná, po nikom (ani po partnerovi) nic nechtít. Neříkala jsem si o peníze, snažila jsem to pokrýt mateřskou. Půl roku to šlo. Pak jsem začala s šitím na kšeft... Rozjezd byl pomalý, ale nebylo kam spěchat.

Když bylo potřeba, nějaký kousek oblečení prckovi koupili naši. Hodně zřídka jsme něco málo dostali od "tchánů". A to teda pak stálo za to! Buď to bylo z nějakého velkoskladu a smrdělo to naftou (či jiným sajrajtem) nebo to bylo po tatínkovi - třicet let starý komplet pletený z nějaké uměliny. Nechci, aby to vypadalo, že jsem byla nevděčná nebo tak, ale vždycky se mi chtělo akorát brečet. Když jsem to říkala "muži", slyšela jsem od něj jen: "Ale oni to myslí dobře." No, já taky, ale s dcerou, a vyskakovaly mi pupínky jen při představě, že bych ji do toho oblíkla.

Jak už jsem načla - začala jsem s šitím. Nejdřív látkové "pytlíky", které alespoň vzdáleně připomínaly nákupní tašku nebo kabelku. Ale jak se blížily dcerčiny 1. narozeniny, byly střihy promakanější, materiál z dovozu... Kabelky, i za vyšší pořizovací cenu, si našly své zákaznice a na jedněch stránkách s hand-made tvorbou jsem patřila k předním prodejcům. Bylo to krásné a náročné období. Denně mi chodily objednávky a já se snažila všem vyhovět. Když bylo nejhůř, pomohla s šitím i mamka. Byl to super přivýdělek k rodičáku. Mohla jsem volněji dýchat a nemusela jsem moc řešit, jestli můžu to či ono koupit.

Dcera byla první vnouče na mojí i partnerově straně, takže oslava prvních narozenin proběhla "ve velkém stylu". Garden party u rodičů, kde se sešli, krom rodičů nás obou, i sestry (nás obou) s partnery. Tcháni mi při té příležitosti nabídli tykání, ale vlastně nikdy jsem se s tím pořádně nesžila.

Druhý rok na mateřské probíhal ve stejném duchu. Procházky po venku nebo doma za strojem. Šicí byznys se mi docela rozjel a já začala uvažovat, že bysme mohli ve třech vyrazit na dovolenou k moři. Poprvé letadlem... a naposledy.

Z rodičáku a šití jsem platila půjčku i nájem a dokázala jsem našetřit na Turecko. Byla jsem ráda, že se dostaneme ven, i když jsem si to asi úplně nedokázala představit. Při balení zavazadel, orientaci na letišti a celkově při přesunu do letoviska se naplno projevila partnerova organizační a orientační ne-schopnost. Týden jsme, díky dcerce, strávili u hotelového bazénu, moře jsme viděli jednou a já byla naprosto vyčerpaná! Všechno bylo na mně. Neskutečně jsem se těšila domů na svůj systém a klid. Ale po příjezdu domů s námi ještě táta pár dní byl, aby se z cesty "vzpamatoval".

To léto jsme stihli ještě novou koupelnu a kuchyň. Padlo na to moje stavební spoření a jeho "záhadné úspory". Na pár týdnů jsme se přestěhovali k našim. Nebylo to jednoduché. Celou dobu pršelo, takže jsme byli uvězněni v bytě. Celkově to bylo náročné. Nějak jsem vyšla ze cviku - úplně jsem zapomněla, co obnáší spolubydlení s rodiči. Partner se "domů" chodil akorát vyspat.

Oslava narozenin dcerky už se nikdy nezopakovala ve stejném duchu jako ta první. Slavilo se nadvakrát, s každou částí rodiny zvlášť. Ale upřímně - bylo to více v klidu.

Jak dcerka rostla, měla jsem na sebe čím dál míň času. Tatínek chodil z práce později než bych asi chtěla a jeho veškerá péče o dítě byla desetiminutové čtení pohádky před spaním. Nikdy jsme si role nevyměnili, byť na jeden den, aby si zkusil, jaké to je.
Chodil do práce a z té chodil unavený. Nic víc po něm člověk nemohl chtít. O to, jak mi je, se úplně nestaral. První cesta po příchodu domů vedla do kuchyně, aby si dal svačinu. V tu dobu na něj člověk nemohl mluvit, nic po něm chtít. Byla to "jeho půlhodinka".
Na procházku s kočárem šel sám pouze jednou a to byli tak za hodinu zpátky. Nezažila jsem volné odpoledne, kdy bych si třeba jen sedla k televizi nebo prostě chvíli nic nedělala, zdřímla si, zašla si na kafe nebo na nákupy. Pořád u toho byl. Neměl své koníčky, měl jen nás. A to bylo děsně ubíjející.
Fungovala jsem jako "na setrvačník", na automat, s klapkama na očích. Protože tak se to prostě očekávalo. Protože tak jsou přece role ženy a muže rozděleny. Mám pocit, že jsem jen přežívala. Že jsem se nemohla dlouhé měsíce pořádně nadechnout. Pokaždé, když jsem měla nějakou námitku, utlumil mě argumenty - že je nám spolu přece dobře a že takto je to správně a že jsme přece rodina a nikoho dalšího nepotřebujeme. A já mu na to vždycky skočila. Protože "vymluvit člověku díru do hlavy", to on uměl vždycky.

...a na podzim jsem zjistila, že jsem opět těhotná...