Starý úhel pohledu

Rozjela jsem starý telefon, just in case, protože můj aktuání začíná bez udání důvodu vypovídat službu. Našla jsen tam tyhle fotky, v originálu, chápete. Tehdy jsem měla pocit, že se nade mnou svět musí smilovat, abych získala něco, co si přeju. Nevěřila jsem tomu, že mě vzali na gympl na základě výsledků přijímaček a né chyby. A taky jsem byla silně přesvědčená, že si o mě v životě nikdo ani neopře kolo, nebudu mít kamarádky a už vůbec né nějakou vztahovou záležitost. Snad jsem se ani nemohla víc mýlit. Míň jsem toho tehdy věděla a znala. Však už je to taky let. Svět mi připadal veliký a já se v něm cítila děsně maličká. Neříkám, že teď si připadám větší, ale všechno už je tak nějak jiné. Dospívání je strašný záhul. Kdo tvrdí něco jiného, je lhář a vizionář. Neplýtvala jsem tehdy časem, jen jsem neuměla žít jinak. Žít je umění, na které neexistuje návod. Veřejné tajemství, protkané vším, co nám zbylo po těch, co tady byli před námi, přesto však příliš individuální, aby mělo jednotný kód k rozluštění. Nebo je to možná láska a solidarita, jako ve Sto rocích samoty. Nebo uchování si dětského pohledu na věci, jako v Malém princovi. Nebo od každého trošku něčeho jiného. Nebo pro každého jednoho člověka kousky růzností. Prostě je to mozaika. Mozaika, jejíž kousky si mezi sebou předáváme dotykem, slovy. Ale co já tady mám co vypisovat, zatím je mi málo let, znám ze všeho jen zlomky.