Jak jsem byl "in".

Myslete si co chcete, ale většinu věcí děláme prostě „in“. Učíme se „in“, jezdíme „in“, popřípadě „on“. Každý chce být mladý, krásný, inteligentní a samozřejmě oblíbený. Tohle všechno, ale spadá pod vzor „out“, neboť, kdyby byli opravdu „in“, tak by nic z toho nechtěli. Jako jednoznačný „insider“ vám mohu poradit. V džungli dnešní společnosti by se jednalo o společenskou sebevraždu, nemít to privilegium být „in“. Představte si, že se ucházíte o pracovní úvazek. Jestli chcete opravdu zaujmout, rozhodně si neberte oblek. Tato varianta jistě napadne většinu uchazečů. Já jsem tento problém řešil tak, že jsem se na pracovní pohovor dostavil v „jeansech“ a hned jsem slavil úspěch. Byl jsem natolik „in“, že jsem nemusil vůbec nic říct a hned mi oznámili, že mohu odejít. Prý, že se mi ozvou. Takový úspěch jistě nikdo z „kravaťáků“ neslavil.

Další zkušenosti či informace je možné získat formou médií. Já reklamou prostě žiji. Reklamní spoty, jejichž text mi přilnul k srdci, jsem vždy praktikoval. Poslechl jsem svou žízeň, „štafetka“ mi osladila život a přestal jsem vše řešit po milostném aktu, snad se mi to nevymstí. Nikdy jsem si nemyslel, že budu potřebovat tampóny, lesk na vlasy, šampón s vůní meruňky, extra tuhý gel na vlasy, kterým dokážete i zeď zbořit, ale reklama mi dokázala, že bez těchto věcí prostě nemohu žít. U většiny z nich jsem ani nevěděl, jak onen produkt použít a nevím to dodnes, hlavní je přeci podpořit ekonomiku našeho státu. Už mám pátý úvěr na krku, ale ještě žádný děkovný dopis. Pár mi jich sice přišlo, ale to kouzelné slůvko jsem v nich hledal marně.

Vzpomínám na své dětství, ve kterém jsem byl samozřejmě jak jinak než „in“. Byl jsem dítě štěstěny. Nosil jsem značkovou obuv typu „Číny“, značkové kalhoty „Lilly“ a svetry od strýčka „Janga“. Každý si se mnou chtěl hrát, jen se mi to bál říct. No uznejte sami, oslovit takto dobře oděného chlapce chce odvahu. Jako vzor, jsem byl většinou sám, ale dobře jsem si uvědomoval svoji zodpovědnost. Při kolektivních míčových hrách jsem vždy seděl na střídačce a kontroloval, jestli je onen utočník při zahájení útočné akce „in“. Při vytknutí nějakého postoje mě praštil do nosu, jako vyjádření díků, jak to u nás „chlapů“ bylo zvykem. „In“, samozřejmě nechtěli být pouze chlapci, ale i dívky. Při jednom školním výletě dokázala má spolužačka multifunkčnost laciného parfému, když nás stavěl revizor v tramvaji. Učitel zapomněl koupit jízdenky a revizor se blížil nebezpečnou rychlostí přímo k učiteli okolo oné spolužačky. Jakmile zavětřil její odér, ze samé extáze omdlel. Zkuste si představit, jak by to dopadlo, nebýt té nezkrotné touhy být „in“.

Většina lidí říká, že nejtěžší je ujmout se jako nositel stylu „in“ na střední škole. S tím ovšem nelze souhlasit. Po úspěšném absolvování základní školy, nebylo příliš těžké, stát se guru tohoto stylu i na škole střední. Dívky se za mnou otáčeli a hlasitě se na mě usmívaly. Cítil jsem se jako v ráji. Celý svět mi ležel u prstů u nohou, které se svobodně rozhlížely po okolí z obnošené obuvi. Zlomyslní spolužáci nepřijali příliš šťastně můj nekonvenční způsob oblékání a iniciativně založili sbírku. Toto humánní gesto bylo podloženo násilím a výhružkami, pokud nebudu spolupracovat a souhlasit s touto beneficí. Souhlas byl na úkor mé popularity, ale pod oslepujícím náporem světla, odrážejícího se od lesknoucích se svalů mých spolužáků, by podlehnul každý.

Teď už jsem jiný. V reklamách hledám podtext. Když tvrdí při koupi dvou balení garanci jednoho zdarma, kupuji tři. Chce to talent rozpoznat výhodnou koupi, ale já ho mám. Tvrdí-li poslouchej svou žízeň, tak s ní vedu monolog. Jsem si jist, že kdyby s něčím nesouhlasila, jistě by mi dala vědět. Účet mám snad v každé bance, ale jsem „in“. Je to těžké, ale jdu s dobou. Dokonce jsem přesedlal na teleshoping. No uznejte, co může být příjemnější, než si poslechnout odborný výklad k výrobku, který je důležitý, jako všechny ostatní, jinak by se přeci nevyráběly, a koupit si ho z pohodlí svého domova. Letáky vítám s otevřenou náručí, dokonce o ně válčím se svými sousedy. Je to nedávno, co jsem přistihl souseda s rukou plnou letáků v mé schránce. Marně se mi snažil namluvit, že mi je do schránky dával. Já jsem věděl své a pln agrese a rozhořčení jsem ho celého poprskal vulgárními přízvisky. No uznejte, kdo z vás by si nechal dobrovolně krást letáky. Takových důležitých informací o slevách, nových produktech a nákupních oddělení. Nákupy jsou stejně „in“, jako lidé, kteří je provozují.