Jak jsem se přesvědčila o pravdivosti přísloví

Ještě dnes mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu na tu příhodu. Ještě stále se mi klepou kolena, když si vybavím rozzuřený pohled svého otce. Ještě teď je mi do breku při představě toho nechápajícího výrazu mé matky, kterou jsem právě zklamala. Bylo mi šest let, když jsem spáchala „zločin“, kvůli němuž jsem si ještě čtrnáct dní nemohla bezbolestně sednout na židli.
Ten den vypadal zpočátku nádherně: Škola skončila. Přede mnou bylo volné odpoledne bez domácích úkolů. Rodiče v práci. Jen já a moje sestra. Co víc si může člověk v šesti letech přát. Všechno bylo naprosto dokonalé, bez jediné chybičky. Až do té doby, než se to stalo… Zničily jsme ji. Byla to vlastnoruční výroba mého otce. Udělal ji pro nás z lásky, s pocitem, že si jí budeme vážit. A my jsme ji zničily. Byla jediná na světě, nikdo neměl tu stejnou. A my jsme ji zničily. Zničily jsme skvost. Zničily jsme tu nejkrásnější dřevěnou skříň na světě.
Zřejmě vám teď není jasné, kde je nějaký velký problém. Asi si myslíte, že tohle se občas stává, že dítě občas něco rozbije, ale nemyslí to špatně. Děti už jsou prostě takové. Ano, v tuto chvíli se Vám to může jevit jako nechtěný čin. Ale čtěte dál. Není všechno zlato, co se třpytí.
Bylo by to všechno dopadlo úplně jinak, kdyby mě tehdy nenapadl ten „ďábelský plán“. Vymyslela jsem historku, která osvětlovala jak se to všechno stalo a dokazovala naši nevinu. Prostě a jednoduše „ta skříň se rozbila sama a my v tom prsty nemáme“. Radovala jsem se nad svou kreativitou a bláhově si myslela, že tomu rodiče uvěří. Jenomže realita byla naprosto odlišná. Realita byla pravým opakem mého očekávání.
Ten den jsem se přesvědčila, že lež má opravdu krátké nohy. V tomto případě je měla dokonce tak krátké, že nestihla dojít ani ke dveřím dětského pokoje. Rodiče na první pohled poznali, že ta skříň se nemohla rozbít sama a vzápětí z nás dokonce vytáhli pravou příčinu. Snažila jsem se sice zatloukat, ale jak už to tak bývá, rodiče mají zřejmě nějaký šestý smysl a na první pohled poznají, že dítě lže. I mojí rodiče měli, a věřím, že stále mají, šestý smysl, takže mi nakonec nezbývalo nic jiného, než kápnout božskou. Asi se jim ale zdálo, že mi to trvalo moc dlouho, takže mé přiznání neuznali jako polehčující okolnost a já i moje sestra jsme dostaly náležitý výprask.
Dnes nevím, jestli bych svým rodičům neměla náhodou poděkovat. Ptáte se za co? Díky nim jsem zjistila, že zdání klame: Poličky v té skříni vypadaly na první pohled skutečně pevně, ale pevné rozhodně nebyly, což jsem zjistila, když jsem tam vlezla. Pochopila jsem, že proutek se má ohýbat, dokud je mladý, čímž se mí rodiče vždycky řídili. Ale hlavně už teď vím, že… pravda vždycky vyjde na světlo jak olej nad vodu a že… LEŽ MÁ KRÁTKÉ NOHY.