Praní

Tak pod tímhle slovem se dá představit ledacos. Zvídavou obchodní mysl pravděpodobně jako první napadne praní špinavých peněz, čerstvou maminku zachvátí prudká bolest hlavy při představě každodenního praní špinavých plen a ramenatého štamgastu z hospody páté cenové skupiny přepadne myšlenka na pořádnou rvačku.
Je nutno říci, že vše je v dnešní době vcelku aktuální, obzvláště v posledních dnech se to krásně spojilo. Zvídavé obchodní mysli vykoumaly, jak dostat na Staroměstské náměstí obří obrazovky, a tak jsme se od soboty večer mohli všichni scházet a hezky pohromadě podporovat naše „zlaté hochy“. To jistě neuniklo pozornosti maminek s migrénou, jelikož mnoho z nich sledovalo své muže oděné v národních barvách a s bojovým pokřikem „Hoši do toho!“ odcházející směr naše nejznámější náměstí. Zmiňované hospody páté cenové skupiny, které čirou náhodou mají ve svém vybavení i TV přijímač, se mohly dost dobře naplnit zvídavými fanoušky, což nemuselo nutně nadchnout veškeré zde přítomné štamgasty.
A tu se opět setkáváme s myšlenkou na praní. Koho by nenaštvalo, když mu nějaký mladý hejsek v národním dresu zasedne pravidelně pracně vydržované místo? Nebylo by divu, kdyby se takto rozezlený návštěvník putyky rozhodl vykonat spravedlivou pomstu a odkvačil ke zdroji všeho toho červeno-modro-bílého šílenství: ano, ke Staroměstskému náměstí.
Zde se nakonec mele a pere prakticky vše. Jen praní plen nahrazuje praní do sebe. Například párků, klobás, ale i různých sušenek. Čekání na večerní přenos je totiž dlouhé a kdo chce mít dobré místo, musí se o něj skoro poprat a dorazit v co nejrannější odpolední hodině.
Večer, kdy je tu už pořádně husto a lidnato, končí praní o místa v davu (až na velmi zapálené jedince, kteří se pro lepší výhled a lepší pocit sounáležitosti perou a prodírají se svými spoluobčany až do poslední vteřiny zápasu) a začíná praní o tekutiny. Kdo je natolik odvážný a kotel opustí, musí svést opravdu tvrdý souboj také sám se sebou. Upínat zrak ke zdárně se ubírající hře nebo hlídat jako ostříž své místo ve frontě?
Nejzajímavější je ale konec. Poslední minuty hokejového utkání, poslední vteřiny. Vedeme 3:0, náměstí skanduje „Je to doma!“ a „Mistři! Mistři!“ a – jaké to překvapení – nastává praní. Ano, ano, je to tu zase. O co jde tentokrát? Není toho už dost? Není, přátelé, není. Nyní se ale začneme prát mezi sebou: zahořklí štamgasti rozzuření zasedlým místem se vrhají na mladé studentíky a v nastalém veselí si vybíjejí vztek na jejich vlajkách, které jim tu stále mávají před obličejem. Kdo se tu pere dál? Támhle u zavřeného stánku se suvenýry se nám to mele jedna radost a vypadá to, že zápas Kanada vs. Česká republika začíná nanovo. Za skandování hesla „Canada will get you back“ (volný překlad jako „Kanada vám to oplatí“) si dva kanadští fanoušci vysloužili několik lehčích ran od skupinky „trikolorníků“.
Za několik desítek minut je ale klid. Tam, kde se donedávna tísnili tisíce lidí je nyní sotva pár stovek alkoholem a fanděním znavených příslušníků českého národa a tuna odpadků. Kam ty tisíce zmizeli? Šli se přeci prát o dům dál! I když výstižnější by asi bylo napsat „o vagon dál“, protože většina účastníků této národní veselice se plynule (nebo trhaně – skákáním za pokřiku „Kdo neskáče, není Čech!“) přesunula pod město a v tmavých tunelech se opět jala prát. Tentokrát ale o to, aby co nejdříve nastoupili cestu domů, protože metro je beznadějně plné….
Jak je vidět, praní je opravdu přítomné vždy a všude, a to ve všech svých podobách. Jen se občas musí rozlišovat mezi praním neškodným a škodlivým. Doufejme, že nás žádné velké škodlivé praní v dohledné době nečeká a že se příští rok opět s chutí kolektivně popereme o téměř banální věci pod obřími obrazovkami.