Cestování tramvají aneb chování mezi staršími a mladými lidmi

Když si vlezu do tramvaje, většinou si sednu a dívám se z okna. Pokud nejsem v centru města, volných míst je dost a není třeba někoho pouštět si sednout. To je docela v pořádku, ale jestli jedu centrem města, místy, kde je přestupní stanice metra, nebo kde bydlí hodně lidí, je to většinou horor. Pokud nemáte štěstí, je jedno, jestli sedíte nebo stojíte. Vždycky totiž do vás někdo strčí, stoupne na nohu, kopne, div vás nevystrčí ze dveří tramvaje. Pokud ale přeci jenom máte štěstí, jednomu stejně neuniknete-hluku. Lidé v tramvaji řeší cokoliv a mluví o čemkoliv. Slyšela jsem dvě ženy, jak se baví o životě, co je potkalo, a také jaké hygienické potřeby používají. To mě zaujalo, tak jsem poslouchala dál. K mému očekávání se nebavily o sobě, ale o svých ratolestech. Také jsem se od jedné paní nedobrovolně dozvěděla životopisy jejích vnoučat. Pamatuji se, že Maruška má problémy se stravováním, je jí pět a je hrozně podobná mamince narozdíl od jejího bratříčka Péťi. Ten miluje westerny, hraje si jen s „angličákama“ a je podobný tatínkovi. Prostě jsem se dozvěděla vše, co většinou „normální“ lidi absolutně nezajímá.
Člověku, který poslouchá druhé, to povídání může připadat vtipné, více se doví ze života jiných lidí, ale může ho to taky rozčílit, až začne křičet na celou tramvaj. Jednou jsem to zažila. Tehdy jsem jela přes Palmovku. Naproti seděl postarší pán a vedle postarší žena. Nejspíš poprvé telefonovala mobilním telefonem, mluvila docela dost nahlas. Říkala: „Mařenko, a kdy přijedeš na návštěvu? O víkendu? A Mařenko, mám udělat bábovku nebo „cmundu“? A Mařenko....“ A takhle to bylo pořád dokola. A co se nestalo! Ten pán se zvednul ze sedadla, otočil se na telefonistku, zařval na ni, ať je zticha, že chce mít klid, a chudáka stařenku poslal hodně do temných míst! Telefonistka ukončila hovor a byla naštvaná. Na svém sedadle seděla jako slepice, na kterou nezbylo zrnko kukuřice.Byla to tak dokonale sehraná situace, že nešlo jinak a já dostala obrovský záchvat smíchu! Ten pán si mě všimnul, ale naštěstí mě také neseřval, ale pronesl: „No, nějaká Mařenka asi nemá na bábovku, ani na cmundu. Hlavně, že umí „mobilovat“! Pitomá Mařena...“ A po tomhle výroku jsem myslela, že se smíchy asi udusím!
Ještě bych se chtěla vrátit k tomu pouštění starších lidí si sednout. Lidé jsou málokdy maximálně spokojení. Když je někdo pouští sednout na své pohodlné zateplené místečko, buď můžou být rádi za to gesto, anebo se naštvou. Je to pro ně urážkou, když si je ostatní „pletou“ se starci. Ale někdy si o sezení řeknou sami. Jedna paní na mě doslova ječela, že jsem mladá a nemám co sedět. Tehdy jsem ale měla velké zdravotní potíže a jela na pohotovost. Tehdy mi protestující výroky nějaké „staré rachejtle“ byly úplně ukradené.
Takovéhle neobvyklé okamžiky se stávají zřídkakdy, ale stávají se. V tramvaji, jinak přezdívaná „socka“, se buď pobavíte, nebo rozčílíte, ale je lepší se pobavit a rozčílit, než jít po svých pěšky!