_Ex-world

' Říkáte že jsme ztratili slunce, že vyhaslo, že planeta vyhořela, že vody zčernaly a život zmizel ve vesmírném prázdnu?' Odmlčel se do stejné prázdnoty odkud vzcházely všechny jeho staré propasti. Ach jak je miloval, věděl, že musí mít křídla, aby ze dna dosáhnul vrcholů. 

'Od těch dob co se tu ukázali je celý ztřeštěný svět jedna velká bassová linka, pohroužená do vlastní dráhy, tam kde musí vybočit z osy, jednoduše civilizace ustupuje svým vrcholům, limituje se podle zákonů logiky a morálky' Ustoupil o pár krůčků postranní uličkou, aby zahlédl ve vypálené výloze nějakou dózu, zřejmě ne pozemského původu. 

Vzdechnul nad siluletou v dáli, tou nejasnou a blízce vzdálenou budoucností 'malá je pravidelnost mého dechu, už se nemám kam navracet, kruhy našich nočních tanečních seancí jsou u konce, hlava vychází ven na světlo a krev distorzí se množí ze chřtánu osamělého tchána nicoty, jen láska by se utopila ve vlastním neštěstí nad tím, že nikde už nehraje žádný Dj, ani žádný Mc, co by vykřikoval cosi o životě, o tom hovně na konci světa, která potemněl již před tisícemi let'

Sklopil hlavu do mlýnského kola a nasadil si kápi, utáhl plynovou masku a dál se procházel sám, nebylo nikoho kdy by jej vyslechnul, ani nemohl změřit svoji vlastní duši k předehrám představ, které se kdysi stali skutečností. Mínil tím, že svět měl být světlem proměněným v lásku, jenže veškeré iluze si vzala sama nenávist a tak zlo se pohroužilo nad dobro a naše skutečnost se změnila v zrcadlení toho nejhoršího co lidstvo kdy mohlo potkat, totiž zkáza vlastní rukou, triumf duality, hmota zvítězila nad myslí, kámen nad frekvencí, detonace nad výstavbou. 

'Co bych k tomu dodával, když za tímto dnem je další bezesná noc, píseň ne a ne dohrát, zdá se, že vše co kdy bylo řečeno se propadlo někam do zásutí paměti, zasuto bude až na věčnost, odkud vzejdou další sny, další cetky a konfekce naší doby, nikdo neunikne tomu stínu, který sebou vláčí tvoje další smrt' Zahalil se hlouběji do temnohy, z jeskyně vycházel vlídný zápach a staré vítající vytí několika osamocených přeživších zvířat. Buďte radostni než se nabažíte svých rozkoší, ukájejte touhy až do posledního soudu, neboť on je svítáním těch několika spravedlivých. 

Jako by po obloze přeletěl poslední mráček, po vypálené obloze, po staré vypálené obloze, která už neměla ani špetku modři na to, aby se od ní odrazil pohled, krása viděná a držená jen v oku vladaře přítomného zoufalství nad vyhubením, nový počátek, na zemi zbyl jen člověk ve stroji, duch ve skořápce, spálené chromové nebe a uranium malých křehkých motýlků, tekoucích někam za obzor, kde voda ještě před sto lety bývala pitná. 

Spálené strniště. Jeden dech. Kvílení medúz. Už nebylo nikoho kdo by se potopil k zahaleným a zakaleným skulpturám starobylých měst, smířím se jen s tím, že tento svět bude vyhlazen někým jiným, někým kdo nepochází z tohoto světa, kdo nepostupuje po zástupech tohoto vesmíru, kdo se smířil s tím, že bude do konce věků, do konce světla pít svůj osud. 'Kdy se dal ještě vyprávět osud po tom všem, ba kdyby se dal věštit a vykládat po těch kůstcích co zbyly člověku po nesčetných bojích se sebou samým. 

Oddaní zůstali odevzdaní jen krví svých předchůdců. Potomci se stali novými vládci, jenže nebylo komu a čemu vládnout, poslední konzervy se rozpadly v prach, bahenní lázně vyschnuli a stoky, dříve kříšťálové jako černé moře sazí a dehtu, dnes na padrť jako střepiny rozlomeného skla paměti těch, kteří neustali bojovat až do posledního dechu, až za konečné smilování s tím co zde lidský tvor, ta oběť okolností, natropil...