Chtít vyniknout

Třídní sraz byl v nejlepším. Právě dohráli muzikanti a tančící se přesunuli za stoly. V davu bývalých spolužáků vynikal štíhlý muž. Opálený do bronzova, v ústech zářily krásné bílé zuby, přírodní blond, modré oči. Výřečnost Cicerona v římském parlametnu.
„ Jé – co to máš za lak na těch nehtech?“ otázal se se zájmem vedle sedící bývalé spolužačky.
"Modrý lak, mně se moc líbil, ladí mi ke kostýmku.“ Řekla žena a zálibně se zadívala na svoje krásné blankytně modré nehty.
„No vypadáš v nich pěkně hnusně!“ konstatoval nahlas muž, pár lidí se zasmálo.
"No – já jezdím výhradně na čtyřkolce. Koupil jsem si na to koženej oblek. No pravej koženej za dvacet tisíc. Prej – nezmoknu? Že nepromokavej. No a přišel první deštík a zmoknul jsem. Ani jsem nemoh slízt, jak jsem byl nasáklej. Říkám starý – musíš sušit zvolna, aby se to nescvrklo. No ta udělá, co řeknu, mám ji pěkně vycvičenou. Sednu na tu tříkolku a to máte vidět, jak po mně ženský šíleji!“
„Já vám teda řeknu , nejlepší je podnikat. Mám firmu, kovoobráběcí, hezky mně vynáší. Píchačky – to bych teda nemoh.“ Řekl naproti sedící muž. Po těch slovech začali někteří hlasitě tleskat a křičet bravo.
„No to já studuju už šestou vysokou. Máme hotel u lesa s možností vyjížděk na koních a spaní normálně na seně. Je o to velký zájem, na tři roky dopředu klientela zajištěna. Já nemusím nic, na všechno mám lidi. A studovat mně děsně baví.“
Načež opět zazněl potlesk a obdivné výkřiky.
Na samém konci stolů seděla tiše žena. Účetní v jednom menším podniku. Jí nikdo netleskal. Ani se jí nikdo na nic neptal. Byla za to vděčná. Asi by se cítila trapně.
„Tak chlapi, kdo máte pořád stejnou ženskou? Raděj se nehlaste, to jste pěkní ptáci! Jednu rundu na mně kolem, ať to stojí za to“! vykřiknul blonďák, postavil se a pozvednul panáka s Magistrem. Všichni k němu obdivně vzhlédli, a následovali jeho příkladu.
Vtom se otevřely dveře.
Do místnosti napochodovala podsaditá žena, rovnou ke stolu. A jak blonďák stál, rozmáchla se a vlepila mu pořádnou facku, jen to mlasklo.
„Máš ponětí kolik je hodin?!“ zakřičela a dala si ruce na svoje poměrně obalené boky.
„Řekla jsem ve dvanáct! Koukej se sebrat a domu! Nebudu na tebe čekat!“ vyprskla gejzír slin, otočila se a rázovala zpět ke dveřím, kroutíc vydatně pánovitým pozadím, které nepřipustilo žádnou jinou možnost.

Nastalo ticho. Zda byl blonďák červený studem, nebylo pod opálením vidět. Chvatně sbalil bundu a rychlým krokem opustil místnost. Kdosi se uchechtnul a po něm i ostatní. Smáli se a říkali si – tak takhle to teda je!
Jen žena na konci stolu byla smutná. Bylo jí ho líto. Někdy se člověk snaží být někým jiným. Obyčejně ho ale jeho život stejně dostihne.