Kříže a o potrebě

Výlet duše.
Zní tak hluše.
Cesta těla.
Ráda bych ho měla.
Co na to boty?
Tak ty taky.
A ty pole sklidí.
Zase mnoho lidí.
A mnoho hvězd, mléčná dráha, měsíc, Mars, Saturn, Jupiter.
I náš stvořitel.
V zemi díru kopou.
Stavějí i kříže, pomníky.
Zas nám mříže dají.
Oni na to mají.
A ona se tu toulá, svobodná, čistá a krásná.
Přitom zbrocená je krví.
Od bodáků nesvobody.
Života, ztrát...
V mechu i kapradí.
Tě pohladí.
Často na ni myslím.
Hledám tu pravou.
Hodnou i krásnou.
Co mi příklad dá.
Spokojim se s nebesy.
Spokojim se s málem.
Jako Honza co se stal málem králem.
A jak ten čas letí.
Máme mnoho dětí.
Zase oni svoji duši hledat budou.
Tak buďme jim tou duhou na nebi.

Až budeme v prdeli.
Vzpomenu si na tebe.
Mé milované hovno.
Co bylo ti rovno.
V zástupech, tlačenici hnačce.
Bylo jsi tu krátce.
Máš ten život jepičí.
Kdo to ve frontě na mísu nekřičí?!
Jdi už ven, jdi už ven!
A ty prý ještě chvíli posečkej.
Já chci ven, já chci ven!
Smutný je pohled v zástupu na dveře obsazeného hajzlíku.