I když...

I když…

Stál v pokoji.
Panovala hluboká noc a ticho. Slyšel padat i prach, který zvířil svou přítomností.
Rozsvítil baterku. Světlo olízlo nábytek, zdi.
Vtom ji uviděl.
Ladné křivky v témě průsvitných šatech. Vlasy sepnuté na šíji, dlouhý labutí krk a nesmělý úsměv. Nejen pro něj jí padali muži k nohám.
Přistoupil a sundal obraz ze zdi.
Tato chvíle z něj udělala zloděje.
Nevadilo mu to. Jen nesnesl, aby jeho vlastní ženu očumoval jeho pitomej šéf, i když byla slavná.
Za městem obraz rozřeže.
Prvně jí uřízne hlavu. Ne snad, že by na to ve skutečnosti myslel. Prostě si to může dovolit.
A doufat, že ona chvíle z něj neudělá vraha.
I když…