Váhy snů

Sny šedé, spustlé, plné vláhy
Táhnou, voní, berou z váhy...

Nartag nad tím přemýšlel... Vždy chtěl být někým jiným, někde jinde, jindy... Sny pro něj byly vším a on je miloval. Nikdy je však nedokázal z realizovat. Nikdy se o to nepokusil.
Na druhou stranu ale i tak miloval svůj život. Skoro, jako by se jeho osobnost nedokázala rozhodnout, které z těchto dvou možností je ta správná. Ano, on totiž tu možnost si své sny vyplnit měl. Byl totiž drakem... Velice mocným drakem.
Nebyla to však moc založená na síle fyzické, ani magické. Byla to pouze síla vůle a jeho fantasie. Měl tu moc, proměnit ji ve skutečnost.
Nebo bychom spíše mohli říci, že mohl proplouvat skutečnostmi, protože sny, ty mé i ty vaše, někde, v jiné dimenzi či čase, existují. Vesele si žijí svůj jedinečný život.
Nartag přemýšlel dlouho. Ležel na své skále a shlížel na kraj pod sebou. Čas příliš nevnímal, nebyl pro něj důležitý, nikterak ho moc neovlivňoval. A tak tam ležel dlouhé roky...
Nebe... pomyslil si. Je všude stejně krásné? Nebo bych se mohl dostat na místo, kde je ještě krásnější? Ale je to vůbec možné?
Nevěděl...
Napadlo ho, že nadešel čas, aby to zjistil. Toužil po tom, aby konečně aspoň okusil, očichal si své sny... Ať už budou trpké či sladké jako pohlazení okvětních lístků sakur proplouvajících vzduchem a s nevídanou lehkostí dopadajících na dračí kůži, nebojácně, oddaně a přitom tak svobodně...
Nádech a pak zavření obrovských modrých očí... S jejich zavřením jakoby se celý ten podivný svět potopil do jejich hlubokých panenek, zmizel spolu se světlem tohoto života... A když je otevřel, přišel nový...
Nádherný nový kraj... Zcela nedotčený, panenský. Nartag zlehka nadechl místní vzduch... Voněl po třešních, vodě a snech...
Nerozhodnost z vah zmizela v minulosti.