Ranní monolog

Kalnem svých dnů a smutkem prázdných nocí
měříš svůj život, jenž je štěstí prost,
srdce v tvé hrudi zmírá bez pomoci,
láska již více nebývá v něm host.

Pošmourné teskno v mysli tvé teď vládne,
úsměv se se rtů kamsi vytratil,
šance na změnu nemáš téměř žádné,
z poháru zoufalství jsi dlouho pil.

Život pro tebe valné ceny nemá,
klidně bys lehl si na koleje,
duše samou marností poraněná
dávno již vzdala se vší naděje.

Ploužíš se světem tak k nerozeznání
od zombí z drsných sci-fi románů,
tvoje tvář změnila se k nepoznání,
ze zrcadla tě straší po ránu...