Pohled zpátky vzhůru

Roztáhla ruce. Poslední myšlenka patřila čistému prádlu. Prádlu, které vyperete, pověsíte, ono uschne, vítr zafouká... a prádlo letí.

Zadek se propadal rychleji než tělo. Vlasy překážely ve výhledu a nohy nic nevážily. Rukama mávala. Možná. Sama nevěděla.

A najednou se to zlomilo.

Začala vnímat proud vzduchu jako samozřejmost. Zrak se jí zjasnil a najednou viděla ostře. Vítr již nedráždil její víčka. Jakoby nastalo ticho. Bylo to zlověstné ticho, které doteď znala jenom z vyprávění. Když projdete menší bouří a octnete se v oku bouře. A ven vede cesta jedině skrz. Jednou ji budete muset absolvovat. A čím déle budete čekat, tím horší to bude.

Chtěla čekat věčně.

Chtěla se zeptat.

Jenže zeptejte se, když vám vítr fouká do nosu tak, že vaše plíce připomínají pumpičky.

Otáčela se, s klidem se usmívala.

Tenhle let nemohl nikdy skončit. Věděla to.

Jak nejlépe zatopit osudu hříčkami? Uměla to. Uměla to dobře. Moc dobře věděla, že tady a dnes to nebude. Padá bezpečně.

Mysl jí zaplavil pocit vítězství. Jako když okradete zloděje. Vyhrávala a moc dobře si to uvědomovala.

Byla přesvědčená.