Orlíkáři

Až jednou najdu toho s kým bych mohla sedět na týhle verandě pokuřovat a popíjet něco dobrýho a silnýho. Ne popíjet, uskrávat. Někoho s kým bych mohla mlčet. Komu by se mnou bylo dobře jen tak. Kdo by veděl, co se skrývá v mým mlčení. A nechal mě tak. Mý démoni by ladili s těmi jeho. Uklidňoval by mě svou přítomností. Znal by mě, byl by stejně divnej jako já. Ale nikdy bych se za něj nemusela stydět. Ani za sebe. Vždycky by veděl, co udělat, protože já sama to mnohdy nevím. Ale neovládal by mě, nenutil do ničeho. Veděl by, že nerada trpím nahlas a o to hlasitěji se raduju. Vedl by mé kroky, já ty jeho. Byl by taktní, když bych selhávala a oslavoval by mé úspěchy. Dodával mi sebedůvěru. A za to. Za to všechno. Bych mu dala sebe celou a dovolila bych si se do něj zamilovat. Měl by mě. Pečující ženu. Všechny mé hradby by padly a nebyl by žadny jiný muž. Neslibovala bych věrnost prostě by nikdo jiný neexistoval. Pro něj bych se smála. A zářila bych jako ten uplněk, co mi svítí nad hlavou, oheň dohasína, kouřím a divám se na něj, na jeho třídenní strňiště, dívám se do jeho psích očí a jeho vyraz je pořád stejně zamilovanej jako kdysi. Divám se na měsíc. A cejtim se jako malý bezmocný děcko. Ne jako žena. Nejsem ničí. Neni tu. Byl by, kdyby existoval. Takhle to musim zvladnout sama.