Černé oko

                                                      Černé oko

„Je to jenom taková historka, ale klidně se sami můžete podívat, jestli tam starej Málek pořád stojí,“ řekl Ríša, když se ho chlapi v hospodě ptali, jestli něco neví o tom, co se povídá o Černém oku.

„Tak vyprávěj. Pár piv už v sobě mám, takže mám náladu na povídačky,“ zareagoval Ondřej, místní ochlasta a vášnivý kuřák.

Malá hospůdka „U vyhnance“ byla zcela zakouřená a přes oblak z kouře a slabé světlo jediné žárovky se dobře vyprávěly strašidelné příběhy. Všech pět chlapů u stolu bedlivě poslouchalo Ríšu, který se v povídání přímo vyžíval.

„Čím začít? Asi všichni víte, že Černé oko je náš rybník a nemá zrovna dobrou pověst. Nebyl k ničemu. Ryby v něm nežili, protože je příliš hluboký. Dokonce natolik, že hloubku dosud nikdo nezměřil a v žádných kronikách není možno dohledat datum vzniku rybníku. Kolem rostlo spoustu krásných stromů a tak se místo stalo útočištěm pro procházky mnoha lidí. K těm patřila i Málkova manželka a jejich sedmiletý syn Honzík. Málek jí říkal, ať kluka k rybníku nevodí, protože i když nebyl pověrčivý, neměl z obsidiánově černé barvy hladiny dobrý pocit. Ale jeho manželka oponovala s tím, že stejně není kam se ve městě jinam projít a bude ho dobře hlídat.“

Ríša se odmlčel a dal si pořádný lok piva.

„A pak tam kluk spadl,“ řekl Ondřej. Hulil už druhou krabičku a nezdálo se, že by chtěl přestat.

„Ne tak docela. Honzíkovi se rybník líbil. Maminka mu říkala, ať nechodí blízko ke břehu, že voda je nesmírně hluboká a několik dětí se tam už spadlo a nikdy je nikdo nevylovil. Chodili tam každý den, Honzík se rád díval na hladinu. Díky své ohromné hloubce vypadal rybník jako zcela černý. Ke všemu měl navíc zvláštní vlastnost, že se na něm netvořily žádné vlnky. Vůbec nikdy. Ani kdyby byl ten nejsilnější vítr. Černé oko tam prostě nehybně stálo a vyzařovalo zvláštní atmosféru. Nikdo nevěděl, kde se rybník vzal, ale díky svému dokonale oválnému tvaru bylo jasné, že tohle vytvořil člověk.“

„Tak spadl tam nebo ne?“ dožadoval se odpovědi Ondřej.

„Jednoho dne když šla Málkova manželka se synem opět na procházku, byl kluk neklidný a měl tendenci matce utíkat. Pořád na něj volala, ať tak nepospíchá, ale Honzík zlobil. A pak matce zmizel z dohledu. Dostala strach. Nikoliv pouhou obavu, ale pořádný strach, který se dotýkal jejího nitra, jejího srdce. Uvnitř křičela. Rozběhla se a potom slyšela hrozný zvuk, kterak něco žbluňklo. Řvala synovo jméno, ale když doběhla na břeh rybníku, měl opět klidnou mrtvolně černou hladinu.“

„Měla ho hlídat, ženská jedna bláznivá.“

„No Ondro, však si to holka neodpustila. První měsíc po Honzíkovi pátralo skoro celé město. Pročesávalo se celé okolí rybníka, ale matka hocha neustále opakovala, že si ho vzalo Černé oko. Hasiči zkoušeli změřit hloubku rybníka pomocí spojených čtyřmetrových latí, ale ani když jich spojily šest, nebyli na dně. Povolaly se potápěči, ale ti tvrdili, že vodou nepronikne žádné světlo a tudíž by pátrali zcela poslepu. Pátrání skončilo. Bolest manželů Málkových ale nikoliv.“

Ríša se opět pořádně napil a zadíval se na spolusedící.

„To, co vám řeknu, je pravda a nic než pravda. Jak se začne někdo smát nebo kecat, že je to blábol, tak končím a jdu domů.“

Chlapi mu odkývali, že rozumí a tak se pustil do vyprávění.

„Asi tři měsíce od ztráty syna, leželi manželé Málkovy v posteli a snažili se usnout. Venku řádila bouřka, jakou město dosud nezažilo. Oblohu křižovaly blesky a vítr bouchal do oken. Pak vítr otevřel dveře, které se s hlasitým bouchnutím zastavily o stěnu. Ve dveřích stála malá postava. Oba Manželé nevěřili svým očím a byly na pokraji nervového zhroucení. Blesk ozářil obličej té postavy. Nebylo pochyb, Honzík se vrátil domů. Tvář měl bledou a zčásti pokrytou zelenými řasami, celý se klepal, levou ruku měl podivně pokroucenou, ale nejhorší byly ty oči. Když znovu udeřil blesk, stál k nim blíž a oni mohli vidět tu nekonečnou temnotu v jeho očích. Vypadaly jak dva malé rybníky temnoty.“

Nikdo se v hospodě ani nezasmál, nikdo nic neřekl a tak Ríša pokračoval:

„S dalším třesknutím blesku Honzík zmizel. Zůstali jen manželé na svých postelích. Málek brečel, ale jeho manželka křičela. Řvala jak tur, celé město to slyšelo. A řvala snad deset minut v kuse. Další dny se začala zase procházet k Černému oku. Málek to nechápal, ale bral to tak, že se prostě jen truchlí.

Manželka tam chodila stále častěji, a když se jednou stále nevracela na večeři, šel si pro ni Málek až k rybníku. Zděsil se pohledu na ní. Stála na břehu, hlavu sklopenou a dívala se na černou hladinu. Volal na ni jménem, ale ona tam stála jak zhypnotizovaná a hleděla do vody. Šel stále k ní a pak udělal něco nečekaného. Přepadla směrem vpřed. Nebránila se pádu, avšak nezdálo se, že by ho sama vyprovokovala. Přepadla, v takové poloze, v jaké stála a vodní hladina se za ní ihned zavřela. Během vteřiny na jejím povrchu nebyla opět ani známka po vlnce. Málek tam stál jak opařený v hlubokém šoku.“

„Co se s ním stalo?“ ptal se Ondřej a místo cigarety tentokrát nepohrdl pořádným panákem rumu.

„Jak jsem říkal na začátku. Vždycky se můžete tak kolem poledne podívat, jestli tam starej Málek stojí a on tam opravdu stojí. Každý den pět hodin. Jednou jsem ze zvědavosti šel až k němu. Vůbec mě nezaznamenal. Jen s hlavou sklopenou pozoroval černočernou hladinu. Sotva byste zpozorovali, zda dýchá.  Tak jsem se mu podíval přes rameno.“

„A cos viděl?“ zeptali se všichni u stolu jak jeden muž.

„Důvod proč jsem začal chodit sem. Do téhle alkoholový žumpy mezi vás ochlasty. Díval jsem se směrem, co on a na malý okamžik, možná pouhou vteřinu jsem zahlédl, jak se na mě těsně pod hladinou dívají dvě tváře. Měly velké černé oči, obličeje pokryté řasami, ale zcela jasně jsem v nich poznal malého Honzíka a jeho mámu.“