Co se děje v trávě

     Lehl jsem si unaveně do večerně naladěné trávy. Když jsem zbystřil svůj sluch i zrak, spatřil jsem podivný mumraj hemžícího se hmyzu mezi stébly a to mne zaujalo natolik, že jsem pak po drahnou chvíli nevstal.

    Scházeli se totiž podivní hosté. Paní tesaříková s panem tesaříkem, housenka od shnilého pařezu, žížala z kompostu starýho Loudy, střevlíci z remízku. Přilétli komáři ze všech směrů doprovázeni můrami a zlatohlávek s mandelinkou už během cesty cukrovali, šustili mravenci černí, rezaví i ti kombinovaní-lesní. No prostě, bylo jich tam hafo. Začínal totiž obří mejdan na obecní louce, pořádaný každoročně k jakési příležitosti, ale nikdo už za ta léta nevěděl k jaké. Hlavně, že byla. Svatojánci už měli na sto procent nabité lucerničky a s posledním paprskem slunce se začalo rozlévat. Slavnost začala a bujaré veselí začínalo narůstat na obrátkách. Naráželo se hroznové víno z dobře zkvašených bobulí, které spadly z hroznu před týdnem na blízké vinici. Občas někdo přinesl něco pitného ze svých zásob a dojily se macaté mšice, ke všeobecnému veselí. Pro ty otrlé se rozlévá rosa z květu Rulíku zlomocného.

     A pak se to zvrhlo.

    Kvapník jezdil na žížale a s výskavým „jupijahééj“ bryndal víno z korbele. Střevlík se svižníkem chytili chlupatou housenku a dělali jí na štětinách dredy. Beruška tiše zvracela za jitrocelovým listem opřená o kousek křemene. Ježiš, neměla tu podivnou šťávu, kterou přinesl hrobařík vůbec pít. Rus ze školní jídelny polehával opodál a vyznával jí lásku opilecky zvrhlými verši. Ví Bůh, z čeho zvracela víc. Naprosto zdecimovaný chrobák močil u rdesna, aniž by si všiml ováda slastně odfukujícího pod ním. Kovaříci s klacky honili v alkoholu „polorozpuštěnou“ ponravu a chechtali se u toho, jak luční koníci. Ti ostatně, ve své opilecké pýše, soutěžili ve skoku vysokém přes nevysokou skalku, do které statečně pravidelně naráželi čely, až se jim dělaly poletující hvězdičky kolem hlav a tykadla prohýbala do neskutečných tvarů. Cvrček, ze svahu pod zříceninou, ve fraku a s nablýskanými tykadly nějakým gelem, hrál bezduše dál prapodivnou odrhovačku, kterou nepoznával už ani on sám. Křižák se na svém vláknu nekontrolovaně otáčel, řinčivě se řechtal a křičel: Houstone, máme problém a bekyně s otakárkem dělali u potoka nepřístojnostě a smrtihlav jim do toho kecal. No co vám budu dál vyprávět.

     Kolem půlnoci opilé světlušky už zapomínaly svítit a jen sporadicky poblikávaly. Postupně rej ustával a hmyzáci se rozlézali do všemožných škvír a puklin, aby se snažili přežít noc a následnou ranní kocovinu, pokud možno mimo spalující ranní paprsky „přívětivého“ slunce. No a mně už taky kořalka došla.

     A v tom mě napadlo staré pořekadlo -  CHOVEJ SE JAK ČLOVĚK A PIJ JAKO DOBYTEK.

„Ale já piju jako dobytek“ škytnul Lojza od nedalekého modřínu.

„Ne, ty nepiješ jak dobytek! Dobytek totiž ví, kdy má dost!“