Kapka vody

Kapka vody
Jo,teču. To přeci ví každý. Nikdy ne nahoru, blbče. Mám moc ráda zátočiny. Ale co mě vždycky dostane, je malý vodopádek. Stačí šutr v cestě. Já se nadechnu, připluju na kraj a pak to přijde. Padám. Kámošky kolem mě křičí radostí, no a já taky. Je to super.
Pak klid, vydechnem si z té radosti a klidně plujeme mýtinou. Vysvitne slunce a začne nás odpařovat. Au, au, to ne ! Ale nedá se nic dělat. Najednou se vznáším, do frasa ! Kde je můj potok ? To jsem nezvládla !
V mraku je docela fajn a letíme krajinou. Docela jsem si odpočinula. No a pak, ani se mi o tom nechce říkat. Kapka, no teda. V dálce zahřmělo a já jsem ztěžkla. Kolem mě letí kolegině dolů a já, ke svému údivu, taky. No byl to fofr, a to nekecám. Nebyla jsem na to připravená.
Plesk, narazila jsem na nějaký list. Neudržel mě a já šup na zem. Hned mě vsákla. Asi bylo sucho. Už jsem o ní slyšela. Byla to tedy asi půda, a já jí, čirů, čirů, prosakuji. No žádná sláva, ale šlo to. Ocitla jsem se v neznámu. Ze všech stran se na mě draly nějaký minerály a kořeny.
Všude tma. Nějak mi to nesedělo. Blbej čas.
Když se rozsvítilo, ani nevím, jak to dlouho trvalo. Ale byla to vítaná změna. Zase jsem tekla ! Joj, to byl mazec !
Dívám se kolem. Je mi to nějak povědomý. Tadle zátočina a ten šutr. Tady to znám, jupiiii. A jsem zase v pohodě. Ta známá lučina s klidným proudem. Jenom né, prosím, slunce. Abych nedopadla, jako posledně. Jo, parada, vyšlo to. Teču dál s kamarádkami. Čeká mě nezažité dobrodružství. Valím se s ostatními.
Copak mě tam asi čeká ?