Z BOŽÍHO DENÍKU 4

Paní učitelka nám řekla, že už jsme ve druhé třídě, že už umíme psát, a že si máme psát deník, tak si teda píšu deník. Pořídil jsem si na to tenhle linkovaný sešit a až ho celý popíšu, tak si pořídím další a jednou budu mít plnou truhlu těch sešitů, protože chci psát deník pořád, i když už budu dospělý a starý. Dneska jsem vstal ráno, nasnídal jsem se, potom jsem si vyčistil zuby a potom jsem šel do školy. Ve škole sedím v poslední lavici u okna, sedím tam s Martem. Oběma se nám moc líbí Gaia, která sedí v první lavici u okna, ale jestli si na ni Mars něco zkusí, tak mu dám do nosu, protože jsem silnější a přeperu ho, kdy mě napadne. Už jsem ho přepral ve školce a v první třídě jsem ho taky přepral. Škola mě moc nebaví, protože je tam nuda, musíme způsobně sedět a poslouchat výklad a nesmíme vyrušovat. Mnohem více mě baví prázdniny, protože o prázdninách je škola zavřená a nemusím se učit a můžu si dělat, co chci, třeba ničit vesmír. To mě loni naučil Šiva, který zničil už hodně vesmírů. Prázdniny jsou ale až za dlouho a tak teď musím chodit do školy. Ještě že jsou tam aspoň přestávky, protože hlavně o velké přestávce často bývá legrace. Dneska jsme o velké přestávce po sobě házeli namočenou houbou a Manitou dostal tou houbou přímo do obličeje a rozbrečel se. Když se to potom vyšetřovalo, tak se nikdo nepřiznal a všichni, celá třída, jsme museli zůstat hodinu po škole, jenom Manitou mohl jít domů. Já vím, kdo to udělal, ale neřekl jsem to. Udělal to Thor. Když jsem přišel ze školy, bylo už pozdě, tak jsem už nemohl ani jít ven, jenom jsem udělal úkoly, ostrouhal jsem si tužky a pastelky, nachystal jsem si aktovku, navečeřel jsem se, vyčistil jsem si zuby a šel jsem spát.

Konečně prázdniny! Vízo sice nic moc, hlavně ta čtyřka z Tvorby planet našim určitě hne žlučí, ale třeba Re dopadl ještě hůř, ten ze stejného předmětu propadl! Jenže jako bych slyšel fotra: Mě žádný Re nezajímá, to je problém jeho rodičů! Každopádně s pár fackama a nějakým tím zákazem počítám; jenom doufám, že mi nezatrhnou to stanování se Šivou u nich na zahradě, které máme už dávno domluvené!

Povstání římských otroků, vedené thráckým gladiátorem Spartakem, je nebývale úspěšné. Samozřejmě, že je vzpoura předurčena ke krvavému potlačení, jenže mě napadlo, že bych to mohl trochu popohnat. Půjčil jsem si od bývalého spolužáka Marta, boha války a zemědělství, jeho insignie, jimiž jsou kopí a štít, a zhmotnil se ve Spartakově stanu v předvečer střetu vzbouřenců s vojskem Marca Lucinia Crassa na břehu řeky Silarus. Spartakus se velice zaradoval, považuje mé zjevení za důsledek častých modliteb a obětí a též za znamení zítřejšího velikého vítězství. Jeho skleslost, způsobená nedávnou porážkou u Brundisia, byla rázem tatam. Hned nechal mezi své vojáky rozdělit veškeré zásoby vína a sám se zřídil tak, že druhého dne neustále zvracel a nebyl schopen udržet ani moč, natož meč. Není divu, že armáda ožralých otroků byla na hlavu poražena a její vůdce zajat a spolu se šesti tisíci svými bojovníky popraven. Přesto si ty nýmandy vezmou komunisti za zářný vzor, stejně jako husity – prý předvoj dělnické třídy! Blbci.

Kališnické, táborské a sirotčí jednotky, vedené Prokopem Holým, už desátý měsíc obléhají Plzeň, poslední baštu katolické církve. S každým dalším zapraštěním praku a zaduněním bombardy obránci města a pravé víry klesají na duchu a odhodlání, proto se dnem i nocí procházím po hradbách a dodávám Plzeňanům sílu. Husitská sběř toto město prostě a jednoduše dobýt nesmí, neboť by to znamenalo příchod doby temna, trvající možná celá staletí, kdo ví? Já samozřejmě vím, a proto jsem tady. Abych pomohl ubránit Plzeň před vypálením do základů, vždyť kde by pak vařili tak výtečný světlý ležák? Jsem si jist, že se to podaří, ale nepolevuji v úsilí; oddechnu si, až ta ztrátami, únavou, hladem a neshodami zdecimovaná chátra odtáhne k Lipanům, kde jsem si pro ni přichystal malé překvapení.

Během krátkého pobytu na dvoře portugalského krále Manuela I. (pozval mne na křtiny dcery Marie) jsem navštívil také jednu přístavní putyku v Portu. Objednal jsem si pintu portského a zaposlouchal se do výkladu solidně nameteného chlápka, který se holedbal, že je mořeplavcem jménem Fernao de Magalhaes a dokáže prý, že země je kulatá. „No tak to teda objevíš Ameriku,“ zahučel jsem. „Cože?“ kníkl nahluchlý stařík, přisednuvší si k mému stolu. „Ameriku!“ zařval jsem dědkovi do ucha. Spokojeně pokýval hlavou a představil se mi jako Amerigo Vespucci, mořeplavec, samozřejmě; zdálo se, že jiná sorta násosků tuhle krčmu ani nenavštěvuje. „A ty jsi co zač?“ uchopil mne náhle za klopu saka namakaný mořeplavec, kterému brunátný hostinský říkal Vasco da Gama nebo tak nějak. „Jehova Kreator, mořeplavec,“ s klidem jsem odvětil. „No proto!“ houkl hromotluk a pustil mne.

Hrál jsem tuhle s francouzským excísařem Napoleonem, internovaným na ostrově Svatá Helena, dámu (šachy ten tupec nikdy nepochopil) a Bonaparte měl jedinou starost: „Bože můj, neupadnu v zapomnění? Bude po mne něco pojmenováno?“ „Jo, koňak,“ vzpomněl jsem si. „Přesně za dvě stě let ho budou mít v kopřivnickém Albertu ve slevě!“ „Jak je to jen možné?“ zdrceně hlesl obtloustlý mužíček. „Protože je hnusný!“ poučil jsem ho.

Německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, kterého jsem si oblíbil pro jeho aforismus „Bůh je v detailech“, si za mnou přišel pro radu. Manželé Greta a Fritz Tugendhatovi po něm chtějí, aby jim postavil barák ve funkcionalistickém slohu, jaký teď frčí. „Postav jim ho,“ řekl jsem stroze Miesovi. „Ale jsou to židi!“ namítl. „Právě proto!“ Když jsem mu objasnil, že se ze svého hnízda, které je finančně málem zruinuje, Tugendhatovi budou těšit jen necelých osm let, architekt se s pochopením pousmál.

Každé léto jsem trávil dovolenou na Měsíci. Tenhle satelit Země jsem stvořil v podstatě jen za tímto účelem. Celá planetka je jednou obrovskou pustou písečnou pláží, kde našince nikdo neruší. Tedy až do dneška. Bezstarostně se válím v jemném písku, když se kousek ode mne s řevem snese přistávací modul Apolla 11 a z něj se vyvalí kretén ve skafandru s americkým praporem v pracce. A mám po dovči. Naser si, Luno, příště jedu na Pandoru.

Po čase jsem zase zavítal do ČSSR, abych se podíval, jak se daří tamním Slovanům pod knutou jiných Slovanů. Procházím se takhle po Praze s jejími šedivými zdmi, špinavými výklady a zamlklými chodci a pojednou ve Vysočanech padnu na dívenku mladinkou, jak na lavičce bulí. Posadím se vedle ní a pravím: „Ať se ti stalo cokoli, dokážu to napravit!“ „Vážně?“ upřela na mne veliké tmavé oči, zalité slzami. „Přísahám. Tak co se ti přihodilo, děvenko?“ „Propadla jsem u řidičských zkoušek!“ škytla a zase začala štkát. „Maličkost!“ usmál jsem se. „Tak kde sídlí ta autoškola?“ Bylo to nedaleko. Stačilo jen předložit legitimaci Státní bezpečnosti a za dvě minuty už dívka odcházela s čerstvým řidičákem. „A jakpak se jmenuješ?“ zavolal jsem za ní. „Olga! Olga Hepnarová!“ „Tak ať se ti vyplní všechny tvé sny, Olinko!“ „Děkuju, soudruhu!“ Když jsem sledoval, jak se ztrácí v dálce, vzpomněl jsem si na toho kluka před pár lety, co tak nutně potřeboval zápalky, byla to prý otázka života a smrti, a já sirky samozřejmě ihned vykouzlil; jak že se to jmenoval? Už vím, byl to Jenda, Jan Palach. Jo, dobré skutky, ty mi vždycky šly nejlíp.

Na posledním třídním srazu jsem se utvrdil v tom, že se z většiny mých bývalých spolužáků stali nesnesitelně nudní patroni, opájející se svým veledůležitým postavením. Samostatnou kapitolou je Šiva, který mentálně ustrnul v pubertě – když jsem si odskočil na hajzl, ten všivák mi zničil vesmír. Chichotal se svému kousku a radostně tleskal ručkama, jako by mu bylo pět a ne padesát miliard let. A já teď budu muset všecko splácat znovu.