Neboj, babi!

     Dostal jsem chuť na sekanou, měli však jen babiččinu. Ač jsem chtěl svou vlastní sekanou, touha po jídle byla silnější, takže jsem ji koupil i s nepříjemným pocitem, že babička zůstane o hladu.
     Jedl jsem fašírku doma u zpráv v televizi a cítil, jak mi komponovaná potravina dodává energii k přemítání. Poslouchal jsem jistého politika, jehož jsem měl vždy za vola. Nezklamal. I tentokrát žvanil nesmysly a já si uvědomil, že určité věci zůstávají neměnné a na místě vzdor všem dějinným veletočům.
     Vzpomněl jsem si i na výrok jednoho důchodce z dob, kdy jsem sám důchodcem ještě nebyl. Nevím, proč mi vlezl do mysli, asi pod dojmem blábolů politika v televizi. Tehdy ten starý pán nad současností prohlásil, že takový bordel tu nebyl ani za Hitlera. Měl pravdu, o níž vůbec nepochybuji. Co jsem se o té době dověděl, tehdy tu vládl celkem pořádek. Ale líbil se málokomu. Podle toho, co důchodce řekl, ani jemu se nejspíš nezamlouval.
     Jenže úvaha nad vzpomínkou z dávných dob mě znejistila, náhle jsem u zpráv a sekané ztratil metafyzický směr svého bytí. Co mi zbývalo než se opřít o poslední tradiční hodnoty. A každý přece ví, že tu nejlepší sekanou peče babička. Odřízl jsem část svého oběda, spolkl své poslední sousto a v duchu ubezpečil imaginární prarodičku: Neboj, babi, kousek ti nechám!