Svatý pokoj

 

Matka byla toho dne v pokoji. Říkal jsem si, že ji nebudu rušit, než odezní to těsno v celém domě. Její život koneckonců je stejně cenný jako ten můj a mnoho z mladších přírůstků této civilizace smýšlí ve svůj prospěch, bláhovci a otrkané ovečky slunečního tance, směs břitkých rozkroků a prodejných kráv, nic víc, nic míň, nikde ani zápach po něčem opravdovém, stará garda rozprodala celý krám, stůl o hradu je podmáznutý, nedočkavé prsty zalévají soumrak doléhající na naši zem.

Ve stáji se neklidně rýsovali koně. Mezi stodolou plul řídký opar. Tváře zastřené, neměli žádné varování. Válečná sekyra přikrývala svůj laciný zřetel památného území. Mezi kýčovitými miniaturami nebes se zjevovalo posvátné skupenství. Z mahaganových pryskyřičnatých úst vypovědělo:

„Tvoje filmové tělo je jako předříkávač, přeješ si být zaznamenám a neztrácíš přitom dech a přesto vyléváš mnoho energie na plátcích neprospívajících tvé citelně nesnesitelné agonii“    

     Po náhlém a strmém úpadku a s odpuštěním krátkých drah hledalo rodící se postavu s plytkou patkou vlasů spuštěných mezi vřetená křídla            nějaké blížící se mizérie.

Odbíjení hodin. Tenata přikrýval vyjící kov zpustlé liturgie zborcených vah světa. Pes neštěkal proti času, jen čichal blízké okolnosti malé předzvěsti. Kamená doubrava ukazovala světu nutkavou stranu své přiléhavosti. Ze světa se mísivě objevovalo fialové světlo, čas ustrnul, aby omráčil sám sebe. Smaragdová ústa tvarovala něco z čeho by mohla vyjít zázračná architektonická plíseň hlásek. Finálně se vyklubala jako vzácný spirální roh okolo sedmé raní, aby zahloubavě protřídil myšlenku:

„Opěvuješ jehněčí pás, ale ve filmech se rádo předříkává cosi nestranného o povaze života, jeho délky, neúprosnosti a taky o povaze nás samých, bytostí žijících v plynulém nářku ruin,řekněme si to na rovinu, dnešní hrdinové jsou placení a ústa nemají v povaze mluvit o svém zrození, jejich plátno je příkré, uhrančující, tekoucí a obě mají iniciály W. A.“

A tak po jejich shlédnutí, se země tyčí a světlo pojídá její hroty jako námořníkův sen.

Oba jsou na přídi, ale jde jen část z nás. Přítomní své v setbě nezapřou, ostatní umírají.

Není již kam dál utíkat, psaní vyčerpává vodu staletí, přečerpává a recykluje, není kam postrádat svoji dobu, otevře se nová, nikdo jí nezabrání, jen nějaké váčky výčnělků, lucidní texturanti, obvodní pábitelé páté dimenze, rozervaní muži třtin z podsvětí celé sítě a březí matky v krvavých cárech nicoty, příběhy od žižků a hanačíků, prastaré zaklínadla na klouby doby, pestré i jednobarevné letopisy mrtvých dopisů z prachu, cáry z olovnic a vodoměrky na síru noci, všechna buněčná pocení země v jediném okamžiku kráčejícím na hřbet nerovenství, pokoje plné narkotik a nesprávně obutých samiček potravy, to všechno se nakupilo v páchnoucím podloubí okolo psacího stolu, jež měl patřit několika málo záhadám uplynulého týdne.

Mahaganová ústa už však znovu poletovala na opuštěné střelnici města Fé a hledala člověka s biblickou tváří, který by mohl prohlásit něco ve smyslu:

„Kdo vám dovolil z oka plivat na pomník toho, kdo zplodil vaši matku?“

Neustávající tlak v jeho hlavě, všechna přídavná jména spuštěná na cíp světa.

Kapiláry zjemnělého vakua jak čiperky od jasanu novolunného.

V tom smaragdová ústa nabírala spád, jako by vyznávala nové novorozeně. O podlaží nad ním se opuštěné partnerské podhoubí probudilo. Vše docílené se páslo u uší těch, jež tu noc spali. Vzali se za ruku dva pospíchající a odevzdaně se vydali vstříc náruči, v níž číhá sametový vrah. Hořící keře se štítili vlastní podstaty a křičeli se smaragdovými ústy:

„Tady se neumírá, když karta na vás se obrací, váš otec, totiž nedochůdče, plánoval nás omráčit a vzít si naši nestálou důstojnost, víte, je jako krvavý úsvit a mylný protivník, jehož vítr odvál neznámo kam, ale siluleta na křídlech některých pamětí stále visela na bříškách vzduchu. Matka tančila, lůnem napřed, pohlcovala spektrum. Její mrtvý důstojník s amputovaným duchem, sedl si na tvář a hloupě spočinul na konci nekonečného dne. Macešky tančili, aby odešli spát dřív než hosté. Popravené duše se seřadili před očistcem, aby mohli pobodat své protějšky na nezkonějšených řasách silullet hvězdného kalendáře, kde pastýř ukřižovaných pohanských myslí kráčí šouravými krůčky do bezhlesného vesměrna. Přístavy křehly, nikdo nic neříkal, nebylo třeba. Mlčení víc než cokoliv připomínalo tanec milujících. Motýlci ve vzduchu jak zhuštěné vědomí. Ležaté osmičky záhuby vstupovali do nové dimenze. Faustův sál se otevírá...přízeň padá k pohárům not, bděle připravených...světlé partitury jako ementálové pohřešovaných svědomí pohřbívají své rakve a v nich hrdlořezové páčí rakve svých matek. Míza uvadá, horor v přímém přenosu je ve vysílání. Kočky přilehají a jejich oči brání měšcům strachu. Kolem ve vysílání proplouvá monument frekvencí:

„Dejte pozor, vaše váha je menší než pomník stoupající ze stratosfér, prosím dejte pozor, zmatená linka nezpopelní peklo, slyšíte noc odlivu, obdivující soustrast pěnkav, křehce okouzlující bytost mladé samoty, doznává vaše nehluboká zoufalství, pravdivá chvála...mysl z ní roste, první pupeny předjaří, výhružné mračna selhání, park s blátivou kůrou stromů zasedá na soud, o kterém generace před námi ví své i po nás. Kvíz nové noci, film s knihou plnou příběhů, kde předbíhá úžas nová akustika poznání.

 

Při pokojném obhlédnutí prostorem vezme do rukou láhev. 

„Jemná ta vaše domácí jemná“

Ona dávná známá, píšící povídky říká:

„Rozumím co říká, také ti umím zarecitovat sonet, ale nedodám tomu takovou atmosféru jako on, nevyslovím to tak procítěně, takhle to nedokážu jako on, protože on je génius“

Obrácení zraků, velká naléhavost okamžiku. Stalo se to krátce potom, co se snažil velmi uboze přeložit a vysléct do emocí českého opilce jeden bardův sonet. V ten moment dobrý kamarád, s kterým jsem vyrůstal, stál na hranici vzrušení své jinojazyčné intuice, rozzářené oči a dorážející slova“

Řekl mi ať mluvím, nervózní, leč opilý časem, slivovicí, prostorem, zamlsán do lačných fénixových slz, odporoučen, odkouřen jsem spustil:

„There is a Light“

Tomáš kostrbatě překládal..."Tam j-e S-větlo"

„Tonight ve can share our Light“

"Dnes můžeme, bu-deme ehm..."

„...Sdílet“

"Dnes můžeme sdílet naše světlo!"   Vykřiknul

“On mluví jako Shakespeare„

Ozvalo se z Katky, která ten večer rovněž recitovala.

„Behind the light there is infinite darkness"

Společně překládáme i tuhle

Záblesk starého přátelství stoupá. Láska tryská. víme, že každý má něco z toho druhého.

Jazyk jako jeden duch. Věděl to. Velké věci přicházejí pomalu, v malých dávkách. Žijeme pro druhé, i když bychom rádi mysleli opak.

Zrovna dnes přikládáme na soumrak ohně, před větším rozezlením, uzly se rozvazují, řinou tě do prázdna hojnosti. 

Krátké noty nesmývají hrany tvých ozvěn. Věděla jsi to, dýchala při tom. Stavěla se na obdiv.

„Promluvila tvá pýcha...“               „Ani jsi příliš neotálelo mnohopatrové divadelní představení“

 

„A  toho si nevšímejte, to je v pořádku, nové umění, umělec to pojmenoval, přes ni jde světlo a je recitován jeden z romantických básnických velikánů, nyní si již nevzpomenu který, zemřel v bouři na lodi Ariel, už víš...“

 

Na závěr jí říkám (..a ona se směje) že je to prázdní slovo

                                                     vyprázdněné slovo

                                       které mi nic neříká

                                                     a kterému nerozumím

                                         Víte, které slovo se myslí pod oním slovem?

           

  Troufejme si doufat že to není láska

 

 neboť množná Afrodité 

 

   dnes   znovu        kdesi      v horách

 

   odehání smrt

 

 

   mrzák třikrát zasmrká

 

   slunce vysvitne          jen trochu štěstí                     poučit se ze svých chyb

       párkrát usnou     zvířit kruh               vrátit se do něj    

          žít  a pracovat     pro toho  koho miluješ  

          může to být spisovatel

            je správné když půjde za hrob    

            

              na stáří                     bezúhonost

                           důlek pro moudrost

                                                        kapku přání     slova k rozdání      štetec pravdy  za tím vším    

                        

                                   hod kapilár       a dobrá tvář kostky               vážný povyk pro nic         mrknutí     dnů          cukroví    a smrt        

                                                       

                                            děkujeme za přestup                         byli jste skvělí                        obecenstvo na pokraji    slz

                                                   otevřený konec                                    přijďte zas                    pohoštění je v nás   

                                                                   večírek neskončil                      večírek           trvá                     a okap    pod   okapem   své kamaše        v jámě lvové   odpouští     laskavá zasnění                hloupých studní  

     

   Říkal jsi. tedy byl narozen...

   "Byl třináctý máj, lásky čas

    Pod květnem kvetl tvůj hlas

    Ten mladý hlas, jež nikdy nepohas

    Miloval to tu, přicházel ob jaro, zas a zas"

 

 

    „Byl jsi dnes venčit?“

    “Koho?„

     „Tvou touhu.“

     „Ano i ne, mám pocit, že to bylo špíš naopak“

     „Potom nezbývá dodat, potěš koupě, mít všech pět na kopě a někoho k sobě k milování, hotový zázrak k pomazání“

 

      Než dozní šumění opony, přelezeme stromy, abychom byli blíže moři.

      Každý den na pláži, když odpočíváš, mladí i staří umírají.

      Pokoj je to místo, kde je vždy víc prostoru než očekáváš.

      Pokoj je Budoucnost pro kterou se smíš denně Nadechnout.

      Pokoj je svatý okamžik zázraku, kdy dlaň patří oázám snů a naplňuje je skutečností.

      Pokoj je Láska.

      Láska je Dům, jako chrám z kamenů,

                                                         židle a stoly,

                                                                           pro všechny,

                            místa pro osamělé,

                                                        živé a živoucí,

                                                                            nezpopelněně shovívavé,

                             rozprášená, blízká shledání ztraceného návratu,

                                              pečeť pohlazení a harmonie,

                                                   pocit když jsi naživu,

                                                       nadpozemský dech,

              Ona          nad vozem     údech          opatruje přídech  řek       stojí před dechem břehů  

                                     a pryští ven za plachtou výdechu

   I proto lidé milují, ač důvod nemají, milují, prostě milují, jako my milujeme kouzelnost tvých míst a umíráme pro ně, ze zážitků, které jsou          zlaté a jejich písmo se vstřebalo do krve dnů a není s to je nic odčinit, jsou zlaté a proto jsou věčné.

   U-míráme pro ně,

                 tvůrci únavy, duchové příměrů, žízniví v Tobě,

                 ó   lásko, chráme z budoucné přítomnosti, lodi vykoupení 

                        Ti, kteří po právu v Tobě hrají Dechem, neumírají.