Svedený

Strach? Možná, už to nepoznám. Mám se bát? Tebe? Sebe?

Pořád ty stejný oči, jen tváře se mění. Vždycky stejný a pokaždý tak jiný.



Setmělá kavárna, malý stolek a tichý hovor.

Pohledy, které dávají tušit nejbližší budoucnost. Už je umím číst, už vím.

Ruka hledající nenápadně kousek holé kůže.

První dotek, sklopené oči. Je to touha nebo stud? Oboje mít nemůžeš.

Dotek tvé ruky a třeba se mi to i líbí.



Ukradený čas, který nikomu chybět nebude.

Posloucháš. Oddám se ti. Zcela. A ty jsi nezadržitelně blízko.

Blízko k té propasti zvané hřích. Pustila jsem tvoji ruku a ty si padal.

Dolů, bezhlavě až na samotné dno, kde čekalo už jen blaho.



Výkřiky vášně, hlava bez krve a pocit euforie.

Vím, jak ti je. Kéž by si byl první s kým to zažívám.

Nejsi a jistě ani poslední.

Strach je pryč. Jsem to já. Taková prostě jsem. Ničí a všech.