Mlčenlivé věci

„Já bych mu nic nevracela.“ zněla odpověď Věry.
Marika seděla za stolem jak zmoklá slepice, po tvářích jí stékaly slzy jako hrách.
„Ale on chce vše, co mi kdy dal. I ty posrané kalhotky.“ dodala vzlykající Marika.
„Hajzl jeden!“ vykřikla poměrně nahlas Věra, aniž si uvědomila, že pár očí v restauraci, kde popíjela s Marikou víno, se na ni pohoršeně obrátilo. Marika si uvědomila, že jsou středem pozornosti a ztišila hlas natolik, že Věra neslyšela, co říká.
„Proboha, proč šeptáš?“ zeptala se rozohněná Věra.
„Přece nebudu na celé kolo vyprávět, s jakým debilem jsem žila čtyři roky. Co se z něj vyklubalo. A to jsem ho tak milovala.“ pronesla roztřeseným hlasem Marika a znovu se rozplakala.
„Mariko, zklidni se a pověz mi, co se vlastně stalo.“
Marika se narovnala, papírovým kapesníkem si utřela uslzené oči, napila se trochu zlatavého moku, nadechla se a rozechvělým hlasem začala vyprávět, jak ji Libor po dvou měsících po rozchodu zavolal, že by se ještě jednou s ní rád sešel a něco probral. Nejprve setkání odmítla, protože tušila, že Libor bude žadonit, aby si rozchod promyslela, že se napraví, že udělá vše, co si bude přát. Ale Marika už neměla zájem v tak komplikovaném vztahu pokračovat. Několikrát se už rozešli, ale vždy uvěřila, že Libor bude sekat dobrotu a vrátila se. Jak dlouho vydržel nepít? Měsíc? Dva? Už si to ani nepamatuje. Po několikátém zavolání, svolila a setkali se. Kdyby ovšem věděla, jaké zažije ponížení, tak by nikdy se schůzkou nesouhlasila. Ještě než vzala do ruky hrníček s kávou, Libor spustil: „Všechny věci, které jsem ti kdy dal, mi vrátíš.“
Marika zůstala jako opařená a nevěřila svým očím. Všechny věci? On není normální, myslela si v duchu.
„Jo, lyže a rotoped ti vrátím…“
Než stačila dopovědět větu, Libor ji přerušil se slovy, že nejenom lyže a rotoped, ale vše, co jí kdy koupil a daroval. Černé šaty, červené lodičky, hedvábnou sukni, lyžařskou bundu a… výčet věcí byl dlouhý, ale to už Marika jeho slova nevnímala, do pomněnkově zbarvených očí se jí hrnuly slzy, pomalu vstala a zamířila ke dveřím. Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu. Ještě stačila zaregistrovat Liborův zlostný hlas: „Kam jdeš?“ Neodpověděla a šla dál, slzy zoufalství jí stékaly po tváři a ona si uvědomila, že opět sáhla při výběru partnera vedle. Nejenom alkohol byl nepřítelem.
Kráčela dlouhou ulicí, podzimní slunce ji doprovázelo na cestě k domovu. Toužila si zalézt pod peřinu a tam se vyplakat ze všeho smutku. Po chvíli za sebou zaslechla kroky. Otočila se a uviděla Libora, jak v těsném závěsu za ní kráčí a usmívá se. Nechápala. Ještě před měsícem málem páchal sebevraždu a teď se hajzl usmívá. Minul ji, aniž by se na ni podíval, a neřekl ani slovo. Ještě ten večer jí napsal sms: „Ve čtvrtek ve 14 hodin si přijdu pro věci. Pro všechny!“
Věra seděla naproti vyprávějící Mariky. S nevěřícným pohledem a otevřenou pusou zírala na Mariku. Chvílemi pokyvovala hlavou, povytahovala husté hnědé obočí, přivírala šedé oči a nechtěla si připustit, že vše, co jí její kamarádka vypráví, je pravda.
„To je fakt debil. Asi se už zbláznil. Přece po tobě nemůže chtít osobní věci.“
„Vidíš, že může a já mu je všechny dám. Jsou to jen věci, mlčenlivé věci. Snad budu mít od něho konečně pokoj. Ale moc mě mrzí, že se tak zachoval.“ dodala smutně Marika.
„Co s nimi kurva bude dělat?“ ptala se rozzlobeně Věra.
„Třeba je daruje té své exmanželce.“ odpověděla Marika a obě se najednou rozesmály, až se popadaly za břicho a přitom se jim řinuly slzy z očí.
„Té almaře? Vždyť ta má skoro sto kilo, prsa pětky, jedna noha vydá za tvoje dvě.“ pronesla Věra.
Přestože byl Libor rozvedený šest let, s exmanželkou se stále stýkal, jak říkal, jsou spolužáci ze střední a ti si musí pomáhat. Ale jeho Ivanka pořád něco potřebovala, pořád mu volala. Nedovedla se od něj odstřihnout, přestože měla přítele a stále bydlela s dcerou. Libor na každé její zavolání přiběhl jako pejsek.
„Myslím si, že věci zanese do sekáče. Tam některé originální kousky nakoupil, tam je i vrátí.“ podotkla Marika a cítila, jak se jí zase svírá hrdlo a jak je jí z chování Libora smutno. Uměl pro ni nakupovat oblečení. To se nedá popřít. Měl vkus a Marika zase konfekční postavu s číslem 38. A nejen v sekáči nakupoval. Vzpomíná si, jak v H&M objevil černé lycrové večerní šaty s hlubokým výstřihem na zádech. Marice se sice líbily, ale ve skříni jí visely už dvoje černé šaty, tak nechtěla třetími přivolávat smůlu. Odmítala si šaty vyzkoušet, ale na Liborovo naléhání na sebe šaty nasoukala. Když se podívala do zrcadla, zjistila, že šaty jí padnou přímo na míru. Vypadala úchvatně a sexy. Libor na ní mohl nechat žádostivé oči a cítil, jak se ho zmocňuje chtíč. Zatlačil Mariku do kabinky, jeho roztoužená ruka zajela pod černou splývavou látku a dotkla se hedvábných kalhotek, které se ocitly na zemi. Marice položil jemně ruce na ramena a otočil ji k sobě zády, kterým vévodil hluboký výstřih až po pas. Ještě stačil zaregistrovat na pravé lopatce hnědé znamínko, než se Marika mírně sklonila. Cesta za libidem byla volná. Lehce vklouzl do Maričiny lastury, která byla již připravena na jeho návštěvu.
Opět se Marika rozplakala a Věra ji musela utěšovat, ale Marika vzlykala tak, jako by jí někdo umřel. Nepomohla ani Věřina vulgární slova, jako smrd, kokot, čurák…Maričin pláč se nedal zastavit, proto ji Věra odvedla domů a předala ji dceři Anetě, která ji ten večer uložila do postele.
Ráno vzbudilo Mariku slunce, které, ač nastával podzim, svými paprsky šimralo Mariku v kaštanových vlasech. Dříve by sluneční paprsky přivítala, ale dnes si zalezla hluboko pod peřinu, světle modrým polštářem si zakryla hlavu a jediné, co si přála, byl spánek, který by ji na vše špatné, co prožila a prožívá, dal zapomenout. I když se snažila usnout, vytoužený spánek nepřicházel i proto, že se jí hlavou honily myšlenky, jež se týkaly Libora, jejich vztahu. Co udělala vlastně špatně? Už to, že se s Liborem dala dohromady a uvěřila jeho slibům. Měla víc věřit kamarádkám, které ji před Liborem varovaly. Rád se napije, stále má někde ženské a neustále se vrací k exmanželce s tím, že jí musí přece pomáhat. Marika si vždy připadala jako ta druhá, ale zamilovala se, myslela si bláhová, že se Libor změní. Třeba omezí pití alkoholu, kdy je pak agresivnější. Nic z toho se nestalo. Čtyři roky stačily. Pociťovala stagnaci, jejich vztah se zastavil na bodu mrazu. Ani se k ní Libor nechtěl nastěhovat. Zastával názor, že lepší je být spolu, když chtějí oba, a ne se na sebe dívat celý večer a duchem být jinde. Ze začátku to Marice vadilo, ale zvykla si a nechávala Liborovi velkou volnost. Ostatně doma nebyla sama. Společnost jí dělala Aneta, která studuje gymnázium. Příští rok bude maturovat a odejde studovat vysokou školu a Marika zůstane sama.
„Mami, vstávej!“ uslyšela Anetin písklavý hlas.
„Dnes do práce nejdu,“ odpověděla Marika tlumeným hlasem zpoza polštáře, „mám dovolenou.“
„Tak ahoj, letím do školy.“ prohodila mezi dveřmi Aneta a Marika jen zaslechla, jak zabouchla hlavní dveře a znovu si přes hlavu přetáhla polštář a kupodivu na chvíli usnula.
Po probuzení a náležitého ranního rituálu našla Marika velkou igelitovou tašku s černým nápisem Tamaris a hned si vzpomněla, že si v ní asi před rokem přinesla krásné černé kozačky. Ještě že si je koupila sama, za své peníze, protože Libor by si snad vzal i kozačky a Marika by neměla v čem vyrazit do zimní plískanice.
„Ještě že je podzim.“ Vzdychla, otevřela skříň a začala prozkoumávat její obsah. Černé šaty s výstřihem ji přímo magicky přitahovaly. Vzpomínka ji opět vrhla do slzavého údolí. Strhla šaty z umělohmotného ramínka a hodila je do igelitky. Utřela si rukou slzy, aniž si uvědomila, že již ráno si jemně nalíčila řasy a následkem toho, se jí na tváři objevily černé šmouhy. Při pohledu do zrcadla připevněného na vnitřní straně dvířek skříně zjistila, že na ni zírá neznámá tvář plná bolesti. Zprvu se lekla, že za ní stojí nějaká šílená ženská, ale hned si uvědomila, že je v pokoji sama a tvář patří jí.
„Pan bože, to jsem já! Ale jak to vypadám?“ zvolala tiše a odešla do koupelny, kde si tvář opláchla studenou vodou, vyčistila pleť a opět se nalíčila. Před zrcadlem přísahala, že už ten den neuroní ani jednu slzu, že jí Libor za to nestojí. A to také dodržela. Emoce v sobě potlačila a ze skříně postupně vyndávala oblečení, jako byla modrá hedvábná sukně, modrá džínová sukně, bílá lesklá košile, růžová košile a další kusy, Z šuplíku zmizely černé a bílé krajkové kalhotky se slovy: „Ať se jimi zadusí, hajzl!“ Dokonce do tašky hodila jednu podprsenku, i když si nepamatovala, jestli ji od Libora dostala.
„Přece není možné si vše zapamatovat, co mi koupil.“ pronášela slova sama pro sebe.
Když tašku naplnila až po okraj, sedla si na taburet a s nostalgickým pohledem se zadívala na její obsah. Stále nemohla uvěřit, že Libor přijede, že chce po ní věci, které ji daroval. Kamarádky jí říkaly, že dárky se nevrací, ať se na to vykašle a nic mu nedává. Ale Marika věděla, že to musí udělat, protože věřila, že tak bude mít od Libora pokoj. Věděla, že by ji neustále bombardoval smskami, až by dosáhl svého. Holky ho neznají, mluví z něj chlapská ješitnost, ponížila ho už tím, že se s ním rozešla a on to neunesl. Mstí se a ví, kde je její slabé místo. Vzpomněla si na jejich rozhovory na téma rozchody a trochu se pousmála. Těch siláckých řečí, které Libor vedl. Rozchod byl pro něj přirozené ukončení nefungujícího vztahu. Zažil jich více, vždy je řešil s rozvahou. Jenže zapomněl dodat, že se rozcházel se ženami on a už ho vůbec nezajímalo, jak rozchod prožívaly ony ženy. Nyní se karta obrátila a rozchod navrhla Marika. Z jeho pohledu si dovolila hodně.
Ve dvě hodiny si pro věci přijel. Dveře mu otevřela Aneta. Docela civěl, protože byl přesvědčený, že Aneta bude ještě ve škole a nestane se svědkem potupného předávání. Podle něho mělo vše proběhnout beze svědků. Marika potřebovala oporu, tak Anetě napsala na poslední hodinu omluvenku - rodinné důvody.
První zamířil do obýváku, kde se v roku krčil rotoped. Odnesl si ho do auta. Marika byla dokonce ráda, že rotoped zmizí. Stejně zabíral místo už v tak malém pokoji a už nejmíň rok na něj nesedla a rotoped sloužil v poslední době jako věšák na prádlo.
„Lyže jsou kde?“ zeptal se.
„Ve sklepě.“ opáčila stroze Marika a vedla ho do sklepních prostorů, otevřela dveře sklepu a hned u dveří vévodily žluté lyže značky Atomic, které Marika našla před třemi lety pod vánočním stromečkem. Štěstí ji nepřinesly. Za dva dny, na Štěpána, je nezvládla, spadla tak nešťastně, že si zlomila si ruku v předloktí. Měsíc sádra, poté rehabilitace. Ještě že se jednalo o levačku.
Mariku vytrhl z přemýšlení Liborův pohyb směrem ke kolu.
„Ale kolo jsem si koupila sama.“ dodala rorrušeným hlasem, neboť se domnívala, že Libor si chce vzít kolo s sebou. Záhy však zjistila, že Libora zajímá černá brašna upevněná na nosiči kola. Všimla si, že ji Libor sundává.
„Tu jsem ti koupil loni, takže si ji beru.“
Marika nevěřícně koukala a nemohla uvěřit tomu, co vidí. Brašnu jí dal k svátku a i tu si bere. V té chvíli ji popadla velká zlost a měla chuť ho něčím praštit. Hrábě byly nablízku, ale při představě, že by Liborovi nějak ublížila, tak raději zavřela oči, aby neviděla, jak odepíná suché zipy, aby taštičku vzal. Škodolibě pronesla: „Ještě něco ti tady patří, například sekerka, rýč…“ Libor zavrtěl hlavou, do jedné ruky vzal lyže, do druhé brašnu a vše odnesl do auta.
Po chvíli se vrátil do bytu pro tašku, kterou mu předala. Nedůvěřivě se do ní podíval a zeptal se: „Mám tam všechno?“
„Snad ano, nepamatuji se na vše, cos mi kdy dal a některé věci jsem už vytřídila do Charity.“ odpověděla a vykulila oči, protože si všimla, že se dívá na displey telefonu, kde měl napsán seznam.
„Ty zelené kalhoty a žlutá bunda tam chybí.“ dodal. Přestože mu Marika vysvětlila, že si kalhoty i bundu koupila sama, nevěřil tomu a stále se přehraboval ve vrácených věcech.
„Předpokládám, že sis nevytřídila šatník a nedala tam i své staré věci. Víš, já bych po tobě nic nechtěl, kdybych věděl, že jsi se mnou byla z lásky. Ale teď jsem pochopil, že jsi mě jen využívala a chtěla sis se mnou jen užívat. I Ivanka mi to vždy naznačovala.“
„Jsi do prdele, ty debile, i tou svou Ivankou!“ rozkřikla se Marika a jakoby její tělo zasáhl blesk, začala se třást a zadržovala proud slz, který se valil do jejích očí.
Konečně se na ni Libor podíval a se svým typickým úšklebkem na rtech podotkl: „ Ještě chybí sportovní boty Adidas.“
„Vypadněte z našeho bytu, okamžitě!“ uslyšela rázný hlas za sebou. Patřil Anetě, která je zdáli pozorovala a už nesnesla, aby Libor ponižoval její matku. Marika se na Anetu obrátila a všimla si, že na rohožce u dveří vedle černých lodiček jsou uloženy adidasky. Sklonila se, vzala je do ruky a vší silou je hodila po Liborovi, který zrovna scházel po schodech. Ještě stačila zaregistrovat, že jedna z bot zasáhla Liborovu hlavu doufajíc, že ho nezranila a že ji nebude popotahovat po soudech podle § 122 Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví. Automaticky přibouchla dveře, zamkla, vrhla se Anetě do náruče a rozesmála se.