Už vím, kde začíná a končí láska

Jsem tulák po hvězdách, neumím sedět na pevné židli.

Zavřená okna mě děsí.

Nikdy si nezouvám boty,

musím jít, abych mohl žít.

Hrnek kávy, tvé teplé rty,

jediné co mě chvíli od mé osamělé cesty zdrží.

Jsou dny, kdy v záplavě tvé lásky na svoji pouť zapomenu.

Kdy si říkám zůstanu ve tvém objetí.

Vidím tě šťastnou, protože mě vždycky chvíli máš.

Poznáš kdy mě to táhne pryč, oči ti ztemní a úsměv z tvé tváře zmizí.

Ale pak mi sama podáš klíč a řekneš jdi, chci aby si byl šťastný.

Proto tě miluju, vím že tohle je láska. Tvá náruč je vždy otevřená. Přestože mě nikdy nemůžeš sevřít napořád.