Moře a city

Den v moři světlo své utopil,

chechtavých racků zmlkl křik,

jen asketa by nepochopil

výzvu tvých ňader vztyčených...

 

Myšlenky libé myslí víří

a kopí mé již vzhůru míří.

 

S úsměvem strhnu látky pruh,

jsem jenom muž a dobrodruh!

■

Nebe je jako temné moře,

v němž zrcadlí se světlo hvězd,

srdce křik sdílí lásky hoře,

jež těžko s úsměvem lze nést.

 

Láska je druhem odevzdání,

jemuž však mnohý z nás se brání,

 

dál svoje city tajně skrývá,

strach ze zklamání větší bývá…

■

Jako pár racků zvídavých

vlní se rtíky tvoje,

světlo se houpá ve větvích,

zní srdce křik: Buď moje!

 

S úsměvem zkouším štěstí zas,

chci druh tvůj být, než mine čas,

 

který mi zde byl vyměřen,

mlčíš a moře šum zní jen...

■