... že láska je dost.

"Peřinu, prosím." řekla jsem.

A tys vzal tu nadýchanou peřinu po babičce.

Držela jsem v ruce ten kafáč ze Šumavy, cos mi dal a drobnými srdíčky po obvodu.

Stála jsem na balkoně. Dívala se na všechen ten les kolem. Občas se stalo, že se dole pod balkónem objevil jelen, dokonce na podzim bylo slyšet jejich říji.

V říji.
Jsem s Tebou pořád.

Sám sis přinesl kafe, opřel ses jednou rukou o zábradlí balkónu a druhou rukou si objal mou peřinou zabalené tělo.

"Tak co je to dobrý?"

"Jo, je to dobrý?"

Bylo pět ráno. Děti ještě spaly.