Až se znovu setkáme

Obloha mlčí, nehnutě.

Sleduje, jak vítr zvedá stromy a kameny.

Hledá amulet s fotografií bílé růže,

která si naposledy se smíchem říkala Izabel.

 

Vzpomíná,

jak se jako kluk dotýkal lemu jejích šatů,

jak se na ně vlaštovky usmívaly,

zdobíce jí hlavu věncem z listí hlohu.

 

Dryáda v bílém mušelínu,

kde teď vyrašily tvé větve,

kde odpočívají jemné prsty,

opletené náramkem z konvalinek?

 

Vlaštovky už dávno vyklovaly oči větru,

ale zanechaly vzpomínku.

Amulet je to jediné,

co zbylo z jedné z jejích podob,

na kterou nikdy nezapomene.

 

Bloudí ulicemi,

osamělý a opilý, klopýtajíc o kaluže,

narazí na jezero a sbírá mušle,

zapomínaje na slib, že se vrátí brzy.

Stejně jako v ten den letního slunovratu,

když jako milenci hledali květy kapradí,

aby si něco přáli.

 

 

Izabel zavřela oči a vyslovila tiché přání.

Obrázek vytvořen pomocí AI