Nikdy

Větev starého stromu zapraštěla, černý unavený ptáček si po dlouhém letu protahoval křídla na jejím konci. Ozvala se ohromná rána, poslední v životě černého ptáčka, padal, padal dlouho, z pootevřeného zobáčku mu pomalu unikal život. Věděl, že je konec, ale svůj boj nevzdával, pořád se snažil dýchat, znovu a znovu, intervaly mezi nádechem a výdechem se zkracovaly a nakonec ho pohltila tma. Mozek tohoto malého tvorečka ještě žil i přesto, že tělo už vypovědělo svou službu.Měl strach, hrozný strach, nechtěl umřít, chtěl si jenom odpočinout a pokračovat dál v cestě, ale cizí moc tomu zabránila, už nikdy neuvidí zelené louky a barevné květiny, už nikdy nepoletí tak vysoko, že by se mu všechno zdálo malinké jako bobule kterými se živil.Nikdy víc se neuloží do dutiny stromu. Nikdy neuvidí ty vzdálené kraje o kterých mu vyprávěla matka,nikdy.