Mňau

„Mňau,“ zaznělo místností a příchozí muž se ohlédl po zvířeti, kterému tento hlas patřil. Nic se mu neotřelo o nohy, tak nad tím mávl rukou a sundával si boty.
„Mňau,“ ozvalo se zase bytem a muž se narovnal, zase hledajíc pohledem zdroj toho žalostného zvuku. Opět nic nenašel.
„Mňau,“ po třetí, a tentokrát, nejsmutněji dolehl zvuk k příchozímu a ten se vydal na průzkum.
„Mňau,“ tentokrát to znělo jen jako povzdechnutí. A to už muž došel do obýváku, kde na pohovce leželo malé kotě schoulené do klubíčka.
„Copak je?“ zeptal se muž a přisednul si ke zvířeti.
„Mňau,“ tentokrát to bylo nesmělé. Mužská ruka dopadla na hlavu kotěte a začala jí jemně hladit.
„Mňau,“ zavrtělo se kotě, v hlase byl osten bolesti.
„Copak se děje? Víš, že mě to můžeš říct,“ optal se muž a pozorně sledoval svou společnici.
„Mňau,“ povzdechlo si zvířátko, jako kdyby se bálo cokoliv říct. Podívalo se muži do očí a nechávalo se dál hladit.
„Trápí tě něco?“ nevzdával vyzvídání muž.
„Mňau,“ hleslo kotě zavírajíc oči a schoulilo se ještě do pevnějšího klubíčka, jako by snad doufalo, že když bude moc malé, tak se prostě ztratí.
„Tak pojď ke mně,“ povzdechl si muž a otevřel svou náruč pro toho malého tvora. Koťátko se nesměle postavilo na nohy a opatrně vykročilo k muži. Krůček po krůčku, jako kdyby se bálo rány. Až se najednou ocitlo na klíně muže a se strachem mu pohlédlo do očí.
„Mňau?“ zeptalo se kotě s obavou.
„Ano, tady patříš,“ vydechl muž a přitiskl si koťátko k sobě.
„Mňau,“ konečně zvuk vycházející z hrdla zvířete zněl klidně se špetkou naděje.