Bouřka

„Kdepak jsi koťátko?“ zazněl mužský hlas bytem, zatímco mu přizvukovalo zahřmění.
„Ale no tak! Pojď ke mně. Se mnou se ti nemůže nic stát,“ přemlouval zvíře pán, procházejíc z jedné místnosti do druhé. Pořád bez odezvy.
„Nesmíš se bát! Je to jenom bouřka,“ snažil se kotě uklidnit ještě, než ho našel, ale marně, jedinou odpovědí bylo ještě zlověstnější zahřmění.
Došel do ložnice a opatrně nahlédl pod peřinu a tam konečně našel malý chuchvalec srsti, který se nepatrně chvěl.
„Mňau!“ vyhrklo kotě, když pokoj ozářil blesk následovaný zahřměním. Pán nemusel naznačovat a už se mu zvířátko choulilo v náručí.
„Neboj, bouřka zase přejde a bude hezky,“ chlácholil muž kotě, které se pořád chvělo.
„Mňau,“ fňuklo zvíře a přitáhlo si packy ještě blíže k tělu.
„Já vím, že se bojíš, ale to přejde. Jsem tady s tebou a nikam nejdu,“ ruka putující po kočičím těle bylo snad ještě uklidňující než slova, která slibovala lepší zítřky.