slova jsou jen slova

U dveří mi zazvonila holčička, která vypadala na první pohled pomalá.
Někoho hledala, ale já neměl tušení koho.
A celej ten náš rozhovor byl labyrint z hustých vysokých zelených keřů.
Oba dva jsem se snažili, co nejvýš vyskočit, abychom zahlédli cestu ven.
Nedařilo se to.
Slova z ní padala jako opožděné sněhové vločky, až se dostala k promiňte, když jsem ji nedokázal pomoct.
A mě mrzelo, že jsem ji nedokázal pomoct.
Bezradní jsme byli oba dva.
Ba možná mnohem víc než kdy dokážu pochopit.