Fascinace lebkou

Před otevřenými dveřmi hospody stál starší muž, hlavu zakloněnou, pozoroval oblohu.
„Čtrnáct!“ zahlásil vítězoslavně do nitra místnosti, podrbal se na hlavě a vrátil se zpátky ke stolu.
„Za dvacet minut poletí Jumbo směr Peking. To si nesmím nechat ujít. Bude hezky vidět břicho a motory.“
„ Já nevím, co na tom máš,“ řekl jeden ze štamgastů u stolu sedících.
„Se jednou z těch letadel posereš.“
„Copak letadla,“ povídá druhý. „Jsou horší věci. Třeba ta lebka svatýho Václava. Pořád jí musí vláčet ulicema, nenechaj mrtvýho odpočívat v pokoji. Copak jsme ve středověku, či co? Je to nechutný.“
„Nojo,“ povídá další, tlustý tak, že se přes břicho rukama sotva natáhnul pro pivo.
„Čet jsem, že prý taky někde schovávají lebku svatý Ludmily. No to bych teda nechtěl. Aby kus mýho těla leželo někde jinde než to ostatní. Kdovíco by mi vzali, po smrti. Pak bych si třeba ani v nebi nemoh zašoustat.“
„No ty určitě ne. Podívej se na sebe. Dyť si na něj ani nevidíš. A prej - pod velkým břehem mrštný pstruh se skrývá! Leda tak v minulým století.“
„Pánové, to já znám rodinu, babička je mrtvá dvacet let, a pořád se s nima o vánocích kouká na televizi. Urnu s jejím popelem mají ve špajzu, a vždycky o vánocích ji donesou do obýváku. Já nevím. Asi po ní hodně dědili.“
„To je hovno. To já jsem slyšel, že jeden chlápek umřel přímo na hřbitově, ráno o štědrým dnu. Upad hlavou rovnou na pomník, prej mrtvice. Lidi co tam přišli ho odnesli do nejbližšího baráku, zavolali telefonem doktora a jeho starý. No co myslíte? Ležel celý dopoledne u cizích lidí na chodbě, než si pro něj přijeli. Nikomu nechyběl. Víte co to bylo, když ho museli pořád překračovat? Mrtvolu? Zkaženej celej den. Štědrej.“
„Ono dobře upadnout je taky umění. Vím o jednom borcovi, ten byl tak nalitej, že když upad, skátil se hlavou rovnou na zeď a sedřel si celou lebku. Aby ho to tak nebolelo, narazil si rádiovku. Druhej den jí nemoh sundat, musel mu jí doktor odmáčet, a stejně se nevyhnul plastice. Zebe ho hlava, nosí jí doteď. Jesi to je ta samá – to teda nevím.“
„Mně by asi bylo jedno, co se mnou bude po smrti. To už půjde mimo mě.
Nebo, že bych napsal prohlášení, že chci zůstat po smrti vcelku?“
„Ty vole, co když tě zpopelní? Můžeš psát, co chceš, žádost třeba kolkovanou, stejně si s tebou udělaj, co budou chtít.“
„Pánové! Já tady kecám, a vono už mi to letí!“ vykřiknul muž a vyřítil se ze dveří.
„No prosim. Aspoň ňáká jistota.“ Prohlásil ten, co seděl nejblíže výčepu a poručil všem hučáka.

Let Praha – Peking měl deset minut zpoždění. Asi ňáká nahá aktivistka za nebe bez letadel, či co.