E.T. , EU, slepice, prase a……. Prd.

Z otevřeného okna kuchyně se linula vůně ovaru, bylo slyšet hlasitý hovor přerušovaný smíchem.
„Tak pánové – teď jsem je tam hodil. Je jich přesně 62. No vono to prase nebylo zrovna malý. Tak a teď musím hlídat čas.“
„Kde jsem to přestal…No vopravdu, je to tak. Představte si prase, jo, krmený dvaapůl roku! No to hovado mělo snad přes tři metráky. Čtyři dospělí chlapi jsme ho nemohli zvednout na rozporku. A toho sádla! Snad tři nebo čtyři kýble.“
„Tak na sádlo byli nejlepší dva bráchové z čísla šestnáct. Dožili se vysokýho věku. Měli velkej železnej hrnec plnej sádla pod postelí. Když jsem k nim přišel, vytáhli ho a mazali mi chleba. Vynikající sádlo. Akorát, že ho tam měli třeba dva nebo tři roky. Třicet let schovávali ve stodole starej německej transportér. Prej ho našli stát po válce na poli. Dokud jezdil, vyorávali s ním brambory. Slepice jim chodily v kuchyni po stole a snášely do uhláku. Chodili spát oblečený. Prej – na co se svlíkat, když se zase ráno musíme oblíkat? Taky když toho jednoho odvezli do nemocnice a sundali mu holiny, umřel.“
„Hm. To měl teda blbý. K těm slepicím. Vono v dnešní sehnat dobrý slepice, to je kumšt. Když byla karanténa na ptačí mor, povídá kamarád – představ si, že se každý podezřelý úmrtí slepice má hlásit. Já jich mám pětadvacet. No a ráno přijde manželka, prý – hele, leží tam jedna mrtvá, tak teď jsem na tebe zvědavá, až budeš volat na veterinu a řekneš: „Dobrý den tady Kohout, hlásím úmrtí svojí slepice,“ aby si nemysleli, že jsem umřela já.“
„Pětadvacet slepic? No nechtěl bych bejt tim kohoutem. Než pojme ten prostor -byl bych nemlich zadejchanej, a na nic se nezmoh, když každá slepice má mít podle unie deset metrů čtverečních místa!“
„Jo…dělaj se koniny,“ prohlásil jeden, zaklonil hlavu a hodil do sebe panáka rumu. „Moje stará louskala u televize buráky, vlezly jí pod zuby, tak si je vyndala a položila ke slupkám. Dávali Angeliku. Tak jí to rozbejkovalo, že ty noviny se šlupkama hodila do kamen. Ráno hledá zuby – no, akorát hromádka popela. U doktora musela říct – spálila jsem si zuby. Já nevím – nepůsobilo to blbě?“
„Blbě. To je otázka. To jste ještě neslyšeli jak si na cirgule uříz prst… au - hele – zub! A prasečí…“
„To máš štěstí. Já si vzpomněl, jak si jedna známá koupila k svačině buřta. Ohřála si ho – nešel jí rozkrojit. Tak ho roztrhla – no co myslíte, pánové, že bylo vevnitř? Koženej chránič na palec, i se šňůrkama! Nepoužitej! Ještě na něm byla cedulka. Asi ňákej brigádník. A tenkrát – jo, to byly buřty. U ohně – neměly chybu. A utopenci z nich – vynikající.“
Do nosu je udeřila vůně jitrnic.
„Tak soudruzi – vyndal jsem je všechny, nojo, ale komu já je dám? Slyšel jsem, že podle nařízení unie je nemůžu nosit mimo místo porážky! “
„Vem je do hospody, stejně se tam všichni přesouváme, tam se sní.“
„No aby to nedopadlo jako minule. Když ji nově otevírali. Druhý den mně odchyt kolega, naštvaně říká – ty vole, já vyvedu starou jednou za půl roku do společnosti, a kvůli vaší plynatosti se musela každých deset minut chodit na záchod nadýchat čerstvého vzduchu, prasata!“
„No a co? To jsme se měli jako kvůli jeho starý vznášet ve vzduchu? A taky za to mohlo asi moc natlakovaný pivo. Vono stejně prej podle unie budeme muset splachovat jen dvakrát za den po malý, a jednou za den po velký. Možná dojde i na tu plynatost. Jako poplatek za vypouštění plynů do ovzduší. U zvířat to už funguje.“
Ozvalo se zaklepání, do místnosti vstoupil hubený muž a přisedl si.
„Zdar! Právě jdu z hospody. Zrovna zavírají. Prý od zítřka přijde nějaká vlna ET, či co.“
„E.T. ? Nebyl to náhodou mimozemšťan? Že by už tady byli? Dej sem ty jitrnice. Ať nevystydnou…Třeba by si dali.“
Jeden ze sedících se přizvedl, a místností zaznělo třaskavé staccato.
„No prosim. Už to začíná. Co nám chybí? Hošani, vypadá to na pěknej večer. Tak – šup tam s ním!“
A všichni zaklonili hlavy…

Mimozemšťani nepřiletěli. Zato v Bruselu se prej přemnožili český suchozemský želvy. Věřte – nevěřte…

Suchozemské želvy