Záhady lidskýho těla

Dveře nemocničního pokoje se zavřely za odcházející sestrou.
„Pěknej zadek,“ řekl jeden z ležících mužů. „Od tý bych si nechal klidně dělat i cystoskopii.“
„Tak to bych asi nedal. Že by se mně dotýkala zrovna taková šťabajzna.“ Prohlásil ten se zlomeninou paty způsobenou pádem ze schodů po oslavě narozenin.
„Mně stačí, když chodím darovat krev. Nevim čim to je, ale působí to nějak obráceně. Jak mi odtýká krev, místo abych ochaboval, postupně se mi zvedá, a tak šíleně se vzruším, že to je vidět. Choděj se tam na mně dívat všechny sestry i doktorky z oddělení. Tím to ještě zhoršujou. Já už fakt nevim jaký kalhoty si oblíct. Přitom mám hrozně rád takový ty hodně obtažený, drží vercajk hezky pohromadě. Nojo, ale ztopoření mně pak drží dva dny. Manželka tvrdí, že to se mnou není k vydržení. Pak – jako když sfoukneš balon. Najednou splasklý.“
„Jo, to sou ty záhady lidskýho těla,“ prohlásil muž se spirálovou zlomeninou nohy z jízdy na saních cestou z hospody.
„Já když někam jedu, nemůžu na velkou. Jak nevidim náš kostel, nejde to. I kdybych byl pryč čtrnáct dní. Jak ale uvidím kříž na špičce věže, hned se mi chce.“
„Já zase hrozně rád chodím ke svý zubařce.“ Ozval se muž se zlomenou pánví po hospodské rvačce se dvěma promile alkoholu v krvi.
„Má nejmíň čtyřky. Nosí hluboký výstřih, a pokaždý na mně lehne tak, že nemužu dýchat. Je to šíleně vzrušující. Sice má ruce od tlačenky - pořád totiž jí když pracuje – ale to mi vůbec nevadí. Stojí to zato. Minule jsem jí nesl flašku kořalky. Nevšim jsem si, že je načatá, manželka si cucla. No a vona mi jí pak vrátila. Že prej načatý nepije. Trapas.“
„Trapasy – to já znám,“ odpověděl muž s otřesem mozku a zlomeným nosem – důsledek divoké podnikové oslavy.
„Kolega dotáhnul z Ruska samohonku. No cukrová voda. Tak jsem vypil tři hrnky, menší nádoby nebyly. Kolega povídá - ty vole, nepij to tak nahusto. Brali na to vodu z potoka, ty jejich kvasnice a cukr, kdoví co to s tebou udělá – no a pak jsem měl jednání. Houplo to na mně, že jsem viděl třikrát a moh jsem jít v tu ránu vyzvedávat korunovační klenoty. Koukal jsem tý jednatelce do výstřihu, rozepla si ještě jeden knoflík, asi se jí to líbilo. A kdyby viděla to co já, že tam měla víc než dvě, tak by si ho asi rychle zapla. Všechno jsem jí podepsal. Druhej den jsem zjistil, co jsem prodělal peněz. Kdepak alkohol…to je metla lidstva.“
Na chodbě se ozval zřetelný hlas sestry: „Jo vy hledáte tohoto pána. Tak to je číslo čtrnáct, pokoj alkoholiků! Na konci chodby!“
„To je moje stará.“ Prohlásil muž se spirálovou zlomeninou nohy.
„Doufám, že nese aspoň jedno lahvový. Zítra mne už pustí, tak nevim, proč by jinak chodila.“

Lahvové manželka bohužel nedonesla. Zato mu přišla oznámit, s rudými tvářemi od hanby, že se stěhuje k mamince a bude tam do té doby, než odezní ostuda, kterou svým pitím způsobil. Inu, sejde z očí, sejde z mysli. Říkejte to ale o někom, kdo je denně na očích…