Oumysl a improvizace

V přísálí staré sokolovny bylo obsazeno pár stolů, muzikanti na podiu zkoušeli nástroje.
„Ty vole – kdo to je? Snad to není zpěvačka? Co to má zaháklýho na podpatku?“ ptal se malý tlustý muž spolusedícího a koukal na štíhlou ženu, která cupitala přes sál.
„Cha – to vypadá jako toaletní papír! Táhne ho za sebou dobrej metr. Radši se tam moc nekoukám. Co když je použitej? No hlavně že je celá třpytivá, ale takovou kravinu si neuhlídá. I když - minule jsem tady stál ve frontě na klobásy, přímo u stolů. Vedle fronty seděla Godzila, a jak kousla do tý svý tlustý vřelý mastný klobásy, vypustila takovej ohromnej gejzír mastnýho, a rovnou na můj poklopec! Mně se zdálo, že to stříká strašně dlouho, ale stejně jsem jen civěl a nemoh se hnout. To ti byla krása! Pod těma zářivkama ty kapičky mastnýho v tom vítězným oblouku se tak jemně narůžověle třpytily…měla asi paprikovou…hádám, že za to ale nemohla. Určitě to nebylo oumyslně. No - manželce pak nešlo do hlavy, kde se to tam vzalo. Takovej stříkanec mastnýho.“ Řekl spolusedící a vyfoukl kouř z černé dýmky. „Někdy to prostě neuhlídáš.“
„O Godzile mi povídej. Jela s náma v létě do Budějic na živitelku a hned za městem vstala a lovila z tašky řízky. Zrovna v zatáčce! Samozřejmě se skátila na mně. A já v tom rozčilení jí položil ruce na zadek. Manželka se mnou celej den nemluvila. No – je fakt, že teda tam byl od začátku oumysl. Už když dávala ty tašky nahoru. Člověče - takovej kus zadku mít v ruce…“
Ve dveřích do sálu se objevil hlouček mužů a žen a zamířil ke stolu.
„Nazdar hoši, tak nám držíte místo?“ zeptal se jeden a všichni si posedali. Ženy vytáhly z tašek flašky kořalky, umělohmotné panáky, nalily a okamžitě zaklonili hlavy.
„Jé – Sajdo! Tobě nějak narostly od minule prsa, máš teda pořádný balóny!“ zakřičela rozchechtaně jedna z nich a dotyčná Sajda zrudla jako mák.
„No – zato ty chodíš do kostela každou neděli a furt tam máš hovno!“ zastal se Sajdy manžel oné kritičky. Pro změnu zrudla teď ona.
„Hele – Vzdálená plocho, ještě tam máš tu kolegyni, co chodí s potkanem ve výstřihu? Prý jich má doma celou rodinku. V létě jsem kopal u baráku vodu, stojím ve výkopu a vona se nade mnou rozkročila v domácích šatech a zapředla hovor…nebyl jsem schopnej slova, neměla kalhotky…možná v tom byl oumysl. Víte co mně stálo úsilí koukat jí do vočí? Ale možná si to neuvědomila.“ A muž zaklonil opět hlavu.
„Ty teda kecáš…hele, nechlastej, víš, že zítra rozděláváme maso. Posledně jsem tě musela táhnout ve sněhový břečce, nový kožený boty a tak se mi rozšmajdaly – ty furt doleva doprava - teď jsou nenositelný.“
„Jsme si kvit. Ty jsi zase cestou domů minulou sobotu zvracela červený víno, musel jsem vzít lopatu a celý to zaházet sněhem. Vono v tom čerstvě napadlým to bylo moc vidět. Rudá stopa od sokolovny až k našemu baráku. Co kdyby si někdo chtěl stavět sněhuláka? Rudej sněhulák…zkazíš mu radost.“
„Kolibříku, proč ty jsi vlastně vystoupil ze strany? Takovejch let pod kuratelou…to ti to nechybí?“ S úšklebkem se zeptal muž s dýmkou, oči upřené na drobného protisedícího ve fialkové košili a růžové kravatě.
„Ále – furt jen samá schůze…potřeboval jsem tenkrát koupit nějakej pozemek, tak jsem tam teda vlez. Nojo – oumyslně. Přiznávám. Je ale vůbec něco v čem dneska není oumysl?“


No – těžko říct. Na veřejných záchodcích po vykonání velké potřeby zjistíte, že došel toaletní papír. Asi něčí oumysl. Tak improvizujete. No hlavně se z toho neposrat… vono pak někomu vysvětlujte, že to nebylo oumyslně.